zpětně.

4.března

Tak už bydlíme. Byť je to zatím takové nadivoko. Ve čtvrtek jsem do noci balila badboy byl na první a zároveň poslední noční toho týdne. V šest ráno dorazil, rozmontoval knihovny, na půl hodiny zalehnul a už jsme frčeli. Nejdřív já do banky podepsat úvěr, což nakonec zabralo téměř celou hodinu, mezitím badboy s bóřou zařídili snídani. Pak je odvézt do nového bytu a rychle učit seniory. Úplně mě zase dojali. Páč tam přijdu, na stole květina a u ní obálka naší Terezce a v ní anglicky psané přání a podepsaní všichni zúčastnění. No ty woe. To je něco na mě. Tak jsem si to celé obrečela. Ve čtyři sraz u nás. Bylo nás na to sedm – tři auta, jeden vlek. A stejně to všechno trvalo dobré čtyři hodiny. Pak jsme vyrazili na kebab. Konečně mají v nabídce falafel. Blaho. Zatím bivakujeme v obýváku na rozkládacím gauči. Bude se mi těžko opouštět, protože je nejvíc nejpohodlnější. Je tu zima, hrozně jsem nastydla, včera jsem poletovala po městě se zvýšenkou. // navíc mám pocit, že nemám daleko do zhroucení se. Mám diář zaplněný tím, co musím zařídit a udělat a je toho tolik, že mi občas z toho všeho vynechává paměť. Jsem mistr světa v nechávání věcí na poslední chvíli. Ale je pravdou, že se to už snažím eliminovat a docela se mi to daří. Nejen že v podstatě nemůžu přerušit svůj pracovní týden a den se věnovat bohulibým činnostem jako je obíhání různých institucí a tak, ale musím tohle vyřizovat v pauzách. Takže přesně všechno časově plánuju a táhnu-li se pak za traktorem či autoškolou nebo má na konci hodiny někdo moc dotazů a já nemůžu do minuty splnit svůj časový harmonogram, jsem vzteklá. A tak se mi stalo, že jsem si minulý týden byla nechat udělat ověřenou kopii diplomu a v pátek jsem to měla doporučeně odeslat. Přihláška podaná i zaplacená. V neděli jsem si rovnala všechno v peněžence a v duchu jsem se chválila, jak jsem to všechno krásně stihla, že i podací lístek tam mám založený. Dnes ráno na mě kopie diplomu vypadla z desek. To znamenalo jediné – já ji neposlala! Málem to se mnou švihlo. Do toho mi došlo, že jsem minulý týden v jedné firmě, kde už léta učím, odvezla jejich interní docházku a že ji účetní potřebuje k výplatám. A ta jejich docházka je samozřejmě založená kdesi v hloubi útrob krabic, které jsem ještě nevybalila.  To už jsem skoro brečela. Přijela jsem do firmy, frčela za účetní a chtěla si ještě něco vytisknout na hodinu. Jo, flashka mi vypadla v autě pod sedačku. Tak jsem mastila zpátky do auta. A když jsem chtěla tu docházku vytisknout znovu z interního systému jazykovky, nevzpomněla jsem si na heslo.  To už jsem měla tep asi dvěstědvacet  a smrt v očích. Účetní mě nasměrovala do učebny, že buď to pak dovymyslíme nebo si studenty obvolá, kolikrát za minulý měsíc na angličtině byli. Vylezu na chodbu a okamžitě mě napadne správné heslo. No vyřešilo se všechno nakonec. I diplom jsem odeslala a na mailu už našla zprávu z uni, že moje přihláška byla zaevidovaná a je řádně podaná. // teď už jen dořešit pojistku nemovitosti proti všem katastrofám světa. Včera mi bylo prachbídně, smrkala jsem, kýchala, teplůtkovala a do toho jsem byla v bance vybavena dalším tunou papírů a pokyny, kam jít. Tak jsem vyrazila na katastr. Tam se asi pracovnice na podatelně zrovna připravovala na soutěž nejprotivnějších úřednic, takže mi řádně předvedla, jak taková příprava vypadá.  Pak jsem deprimovaná doběhla do kooperativy, aby mi řekli, že dům, ve kterém bydlím, je v záplavové zóně 3 a nepojistí mi ho. Aha. Takže se zase můžu odstěhovat, protože mi banka zamítne hypo? Vysvětlení, že mezi mnou a řekou je hlavní silnice a od ní k řece dalších šedesát metrů a ještě tam stojí dva velké cihlové bytovky? Tak jsem na tu chuděru vystartovala, líbezností jsem celá překypovala, mohla jsem jít trénovat s paní na katastr. Nicméně mi tahle pojišťovačka nebyla schopná ani říct, zda mám po třech letech placení povinného ručení nárok na slevu, když jezdím bez nehod a původně mi bylo řečeno, po dvou letech vám slevíme. Prý teď neví, ať se zeptám za rok nebo dva. Tak jsem vyfičela, pojistku na nemovitost mi dělá naše liška, sic to bude drahé, ale pojistěj mi to a ještě i dají mraky slev. // už se ani nebudu snad pouštět do dlouhých popisů sobotního nakupování v ikee, kdy zrovna rušili oddělení kuchyní, protože od dubna najedou s novým sortimentem. Naštěstí námi vybraná kuchyně tam trůnila. Ale abychom se dostali k pracovníkovi, který s námi probere změny, které na kuchyňské lince chceme, a vyjel podrobný seznam s tím, zda to mají či nemají, čekali jsme hodinu. Pak jsme dostali 20% slevu z kuchyně, šli ji utratit komodu, poličky do koupelny a spoustu dalších roztomilostí, které člověk zkrátka potřebuje. Nadlábli jsme se, po vydání ze skladu to všechno napěchovali do auta a po téměř pěti hodinách opustili ikeu. // já teď jedu za mláďátkama, pak dořešit pojistku, čekat technika na internet, abych tohle veledílo mohla postnout, a zase práce. téra