středa 10. září 2014

tak takhle ano.

jak budu umírat. tak nakonec docela zklamání. asi jsem čekala delší záběr. jak se seznámila s druhým manželem v době, kdy už věděla o své nemoci. jaké pro ni bylo komunikovat s ním, když už předtím popisovala problémy, které měla. na druhou stranu nemohu christine nic vyčíst. rozhodla se sama sepsat knihu. klobouk dolů. lidé, kterým je alzheimer diagnostikován již většinou nemají ambice cokoliv sepisovat. celá kniha mi přišla nesmírně zajímavá. poslední třetinu už jsem četla spíš tak z povinnosti dočtení. christine tam hodně píše o tom, jak se dostala k víře. ateistka a po roce 1990 silně věřící. nemoc jí byla diagnostikována v roce 1995. lidé s touto nemocí žijí jen pár let. dnes, v roce 2014, christine stále žije. má webové stránky http://www.christinebryden.com/ kde je i video, ve kterém vystupuje, mluví tam její dcery. je to sice v angličtině, ale dá se tomu skvěle rozumět. 

dnes začínám novelu mladé japonky hitomi kaneharové, která se jmenuje autofikce. dle záložky v knížce, kde je letem světem popsán obsah, to vypadá jako na skvělou japonštinu. tak říkám těm zádumčivým, dekadentním japonským literárním dílům. 

dnešek. velmi příjemný den. spousta angličtiny. pak lepení samolepek holčičkám na nehty, protože chtěly mít drápky. a nenadálé, zato velmi obohacující povídání s jedním slovenským mužem. charismatický. žijící tady. příbuzný jednoho velmi uznávaného slovenského politika a umělce. a tak na neobvyklém a velmi neintelektuálském místě proběhla malá lingvistická rozprava, pár velmi nekorektních vtípků, a kdybych si psala všechno vyřčené, co mi připadalo zajímavé, mám popsaný blok. // téra

Žádné komentáře :