brát si to, co chci.

čtvrtek je prý takový malý pátek. ale o pátku se zase říká, že je to malá sobota, ale sobota určitě není malou nedělí, ale samotnou velkou sobotou. tady jde dobře vidět, jak jsou lidé pořád někde napřed. napřed před sebou samými. čímž jsem chtěla poznamenat, že je čtvrtek a já bych klidně někam vyrazila na takové líné kafe a následný drink. ale dnes nějak není s kým, protože ne každý sdílí to, že jde o malý pátek. dnes na mě dopadla únava tohohle týdne. přitom po pracovní stránce to byl zkrátka super týden. ale moje staré tělo si zvyká. i když co. že jsem ve čtvrtek decánko unavená? normálka, kdo ne, že  jo vlastně? // čtu od simona mawera knihu skleněný pokoj, jde o fiktivní příběh o vile tugendhat. mamka ji považuje za svoji oblíbenou knihu, já se nějak nemohu začíst. ale někdy z jara, tuším, jsem četla dívka, která spadla z nebe právě od mawera a moc se mi to líbilo. měla jsem na začátku stejné pocity jako teď u skleněného pokoje. takže předpokládám, že pak budu opět spokojená. 

o víkendu se chystám odzdobit stromeček. může se to zdát brzy, ale já už ho přeci mám od 5. prosince. a stále je to fešák. přemýšlím, jak naložím s disco koulemi, které na něm mám. zda je vzorně zabalím do krabice a navěsím na další jedličku příští rok, nebo zda je zúročím v domácnosti i během roku. možná znamení, že můj byt ještě nezažil žádnou divokou párty, haha. // v pondělí máme s badboyem takové polovičaté výročí, takže ho náramně oslavíme. jedeme oba k zubaři. já na vrtání zubu, on na trhání. čtyři a půl roku zkrátka má být oslaveno důstojně! a pak s oteklými hubičkami pojedeme do c&a, páč badboy dostal k vánocům od sis&tonyho voucher nebo spíše kartu, aby si vybavil nově šatník. tak mu budu dělat garde a módní policii zároveň. 

poslední dobou mě napadá, jak věkem ztrácím na spontánnosti. jak jsem si dřív brala, čeho se mi zachtělo. jak jsem neviděla v ničem problém. ve čtrnácti jsem si řekla, že se mi podepíše andreas goldberger, ačkoli nebylo úplně jednoduché se k němu dostat. a tak jsem si za ním došla a nechala si ho podepsat. o dva roky později jsem se chtěla dostat na světovém poháru v letech do novinářské zóny, což mi samozřejmě neprošlo. a tak jsem jsem slíbila jednomu z vojáků, kteří tam na to dohlíželi, že s ním půjdu večer do baru. zapřela jsem věk, líbezně jsem se usmívala a za chvíli jsem si už pobíhala po novinářské zóně, fotila, nechávala si podepisovat, paráda. později jsem si řekla, že chci bubeníka. prostě se mi líbil. pamatuju si, jak jsem řekla kámošce mejty hele, ten je roztomilej, chci se s ním seznámit a chci s ním být. a tak jsem to tak provedla a rok a půl s ním chodila. vždycky jsem věděla, co chci a nic mi nepřišlo dost nemožné. asi jsem teda měla nebeské sebevědomí. ale mám pocit, že s přibývajícími léty si člověk některé věci takhle přímo dovolit nemůže. a ač jsou věci, které ani s léty neřeším, už si asi septum píchnout nenechám. nicméně kluk, který mi dělal poslední tetování, se v dubnu vrací do republiky, a tak jsem se rozhodla, že se nechám opět tetovat. teď jsem si dala pár let pohov, nijak zvlášť jsem po tom netoužila, ale mám zase chuť. a vím, co chci. proč to chci. a tak si udělám radost. mladší už nebudu. téra