15/7

15.7.// v pondělí dostal můj život konečně nějaký řád. Vstala jsem o půl osmé, což byl základ. A po osmé jsem už frčela směr rodné město. Doma jsem vynesla všechny ty růže/lilie/gerbery… co jsem měla od dětí ve vázách, vydrhla všechny vázy a užívala si faktu, že jsem po čtrnácti dnech doma. Venku bylo nevlídno, což jsem jen kvitovala a bylo mi hezky. Knihovna – pořádná nálož knih. Knihkupectví – vyměnila jsem knihu, kterou jsem dostala 2x k narozeninám (Murakami) za Kavárničku v Kábulu od Deborah Rodriguez, kterou teď čtu, a je báječná. Voní dálkou, spoustou koření z trhů, kávou ze Sunniny kavárny a jiskřením. Dnes ráno jsem přečetla útlou knížku Nemám žádné jméno. Jde o autobiografické dílko Dagmar Hilarové, která byla vězněná v Terezíně. V 60. letech ji oslovila nizozemská autorka Miep Diekmannová (všichni znáte knížky o Annejet, must read mého mládí), že její příběh vydají a obě ženy budou figurovat coby autorky. Nicméně si nakonec Diekmannová všechny zásluhy přivlastnila a paní Dagmar vyštípala. Ta sice bojovala o to, aby bylo zřejmé, kdo příběh skutečně prožil a sepsal, jelikož šlo o deník, který si v Terezíně vedla. Jejím přítelem se tam stal Jiří Popper, bratr spisovatele Oty Pavla, a seznámila se tam i s jejich otcem Leem. Miep D. však nebyla poté schopna vysvětlit, kde se tedy v její knize tyto reálné postavy berou, když je ona nezná. Až překlady zjistily, že jde skutečně o doslovné přetlumočení deníků Dagmar Hilarové. Vím, že to může být milé Diekmannová jedno, ale u mě si tím zavřela dveře ke svým knížkám. ### včera domácí ledový čaj s míšou, když se moje dvě psí šelmy stříhaly (btw mám nejkrásnější black&white duo teď!). večer grilování. // dorazily mi botky samochodky. Sandálky v námořnické modré s pozlacenými kotvami na nártu. Číslování neodpovídá, a tak to nejsou čtyřicítky, ale devětatřicítky. Takže je nejspíš prodám. Radovala jsem se z nich jen chvilku. Nicméně jsem tušila, že to tak bude, protože Markét dorazily dřív a touhle informací mě obšťastnila. // Stejně je zajímavé, kde se v některých lidech bere neoprávněná zášť a proč jsou protivní a uštěpační jen proto, aby byli? To je asi jediné (ale vlastně jen malé) negativum mé práce, kterou mám zprostředkovanou. Možná to jsou jen hormony. Téra