3.7.

3. 7. // Jak začalo léto? V úterý jsem se s velkou taškou odstěhovala na chalupu, abych se tam hned od středy ocitla sama. Jen já a má psí smečka. Not bad. Ve středu jsem odučila firmu a od půl druhé měla mít až do úterka volno. Takže príma rýma. Ten večer mi dělal v pergole Tony společnost. A pak jsem usnula a těšila se na čtvrteční grilování s liškou&markét. Člověk míní, život mění. Chyběly mi cigarety a psí kapsičky, tak jsem sedla do auta, dojela do čska a ve frontě v supermarketu mi začala být zima a rozbolela mě noha. Aha, takže asi natažený sval. Ale z čeho? Vrátila jsem se na chalupu, zalezla si do postele, noha už bolela pekelně. A pak zimnice. Pořád jsem si říkala, že je to ok a že doktora nepotřebuju. Ve čtyři jsem už nemohla ani stát, motala se mi hlava, bylo mi střídavě vedro a zima, chtělo mi zvracet. Zjištění, že to s tou nohou sama do špitálu neodřídím. Volám Tonymu, zabalí to v práci a jede pro mě. Jestli mě sleduje někdo ze sousedů, musí si myslet, že jsem mrtvá. Je přes třicet stupňů, já mám zimnici. Do svého pokoje na půdě už nevylezu, v obývací světnici je mi hrozná zima. Na zápraží nedokážu sedět, tak si lehám na trávník a vypadám jak v posledním tažení. Jedeme do špitálu a mně je jasné, že mám nejspíš růži na noze. Čekám, až mě na interně zavolají do ordinace, sedím na podlaze a polohuju si nohu. Vyhrnu si nad kotník džíny a vidím, že růže už se rozjela a že je fakt jasné, co mi je. Napíchají mi antibiotika a další troje si mám vzít ještě ten večer. Chvíli tam ležím a po půl hodině mě propouštějí, aby mě Tony odvezl. Markét se nabídne, že riskne veškeré své zdraví a přijede mi dělat společnost a starat se o mě. Antibiotika zabírají hrozně rychle, je mi docela fajn. Zdánlivě. V noci už to se mnou zase drbe, střídá se zimnice a horečka. A dnes mám tu růži rozlezlou po celém nártu i kotníku. Paráda. Hlavně ji mám už potřetí, moje lékařka mi vyhrožuje celoživotním pícháním pendeponu. A i tenhle doktor v nemocnici mi řekl, že po dobrání antibiotik bude potřeba začít chodit na pendepon. Moc s tím nesouhlasím a musím o tom načíst informace. Nechci do sebe nechat měsíčně píchat antibiotika, byť možná jen nějakou slabší formu. Vždycky se ze všeho rychle vysekám, protože nejsem na antibiotika příliš zvyklá. Any expericene? // trošku nechápu reakci lišky na to, že se tu o mě markét starala. Z jejich úst nevypadlo, že by sem za mnou na noc přijela. Navíc markéta nemusela dnes do práce, a tak mi pomáhala do schodů, ze schodů, vařila mi čaj a kávu, nosila pití. A reakce lišky? Že je naštvaná, že tam markét se mnou je a že si máme užít grilování, které určitě plánujeme! Pane bože. Já jsem ráda, že jsem. Pořád mám teploty a jsem ráda, když si na dvacet minut sednu do pergoly, ale pak už zase musím zpátky do postele, protože tam je mně i mé noze nejlépe. // a když tak člověk bojuje sám se sebou, tak pak se přestane tak moc zaobírat těma citovýma myšlenkama, které mě trápí poslední týdny. // hlavní kritérium, které mi brání v objektivitě, je přestat si klást otázku, co bude s badboyem, když nebude se mnou? // téra