16/8

16.8.// v pátek jsme se v minipartičce čtyř lidí vydali směr jih Čech. Kousíček od Písku. Hoši tam jeli za takovou kratochvílí a my s áňou se jen tak poflakovat. Kemp fakt nic moc. Naposledy jsem v kempu sídlila před deseti lety se sokolem&bíbíbrambůrkovou&baddrummerem, a to byl ale impozantní kemp kdesi na Šumavě, kam jsme byli odkázání a byli jsme v něm úplně sami! Tady teda téměř taky. Jen tohle byl jiný level. Mě děsí taková ta místa, kde člověk musí na záchod o sto metrů dál, než kde bydlí. Kde jsou sprchy veřejné a já se panicky děsím plísní a jiných radostí. Loni jsem se holedbala, jak po pár dnech v penzionu v Českém Krumlově pojedeme klidně ještě na pár dní do kempu na Lipno. Už když jsme s badboyem přijeli den předem na Lipno, abychom si vyšli po stezce v korunách stromů, mé odhodlání kolísalo. A v den, kdy jsme se tam přesunuli z Krumlova, mé přesvědčení stát se holkou pod stanem vzalo totálně za své. Už jsem vymýšlela, proč v kempu být nemůžu, nakonec jsme si vyndali inline brusle, projeli se po cyklostezce a odfrčeli zase k nám na severovýchod. Tady mě předem upozorňovali, že to fakt nebude nóbl bydlení. Ale jako nakonec brý. Zase jsem si připomněla, jak se hrajou žolíky, byla jsem nucena poslouchat kabáty, což byl pro mě fakt trest. Dokonce takový, že si některé věci dnes broukám a prosila jsem po cestě zpět hochy o to, aby znovu přehráli jednu písničku. #mdlobynamě. V sobotu dopoledne jsme se vydali do Písku. Kdo by řekl, že jde o opravdu hezké město? Moje kumpánka byla nejvíc šťastná ze zjištění, že tam je new yorker. Město, jen o pět tisíc obyvatel větší než to, ve kterém žijeme my, a mají více obchodů, mcdonalda a kamenný most! To je spravedlnost, co? V sobotu tam byla překvapivě kupa lidí/turistů a bylo co fotit. I ty krevety na nudlích tam chutnaly dost dobře. Odpoledne/v podvečer jsme se šly s áňou podívat na místní rybník u kempu, že by třeba koupačka. Bláhovost. Zelený skvost. Ta plocha byla krásná. Ale barva nevábná. A tak jsme si ráchaly nohy v řece Blanici. Abychom nepůsobily nespolečensky a hoši nedostávali stále dotazy od jiných, zda jsme ok, tak jsme si poté přisedly, ale hrály jsme opět žolíky. Myslím, že v naší rodinné historii jsem teprve druhá, hned po dědovi, kdo hrál karty v hospodě. Nakonec hoši usoudili, že s námi bude určitě nemenší zábava než se společností, za kterou dorazili, a až do půl druhé do rána jsme hráli česko, do toho přišla bouřka. Spíš taková bouřečka. A pak jsme padli jako podťatí. Ráno vstávačka s tím, že cesta k nám povede přes dálnice a hlavní město. Smlouvala jsem návštěvu Plzně, kterou vůbec neznám, ale nebyl důvod tam zajíždět, a tak jsme se celkem brzy ocitli v Praze. Během třech měsíců po čtvrté, během jednoho týdne podruhé. Not bad. Ani tady moje argumenty, proč bychom se mohli zdržet, neuspěly. Prostě už chtěli domů a nemají rádi Prahu. #dontunderstand. A tak jsme pauzírovali pouze v ikee, kde jsem jako obvykle ignorovala koní koule, poprvé v životě okusila chřestový krém a k němu bio těstoviny se zeleninou, a za třicet pět minut jsme proletěli dé jedenáctkou, a pak půl hodina domů. Nikdy jsem z Prahy nebyla rychleji doma, resp. na chalupě. Jsem ráda, že jsem se nakonec nechala přemluvit a jela. // dočetla jsem knížku bez matky ne! začala jsem ji číst minulý týden cestou do Prahy a pak na ni jen hleděla, abych se v pátek nadechla k velkému finiši, přečetla ji a osm stránek si nechala na tuhle minidovolenou. Je to zkrátka můj žánr. Což tu zmiňuji často. Tyhle příběhy z muslimského prostředí, případné integrace do Evropy mě nesmírně zajímají a baví. A teď bych měla pohnout s tím pavlem tigridem. Asi dnes, až se trošku prospím. téra