úterý 23. února 2016

florencie. a troška toho cestování.



včera jsem byla v kině na dokumentu florencie a galerie uffizi. okouzlilo mě to naprosto. katedrála santa maria del fiore. galerie uffizi. skvostná umělecká díla, obrazy, sochy. těžko k uvěření, že to je dílem člověka. umím si představit jen se tak procházet úzkými uličkami florencie, popíjet kávu, nasávat té atmosféry, cítit historii, ... zase jsem se pro nějaké místo naprosto nadchla! v itálii jsem byla několikrát. ale asi nikdy nezapomenu na tu první cestu. v roce 1993. měla jsem za sebou třetí třídu zš a s rodiči, sis a známými jsme vyrazili poprvé k moři. do chorvatska. a nebylo to právě jen moře, ale byl to takový putovní výlet. už jen cestou tam jsme spali v rakousku u jakéhosi jezera, kde jsem hned ráno utopila střevíček, když jsem se snažila odehnat kachnu chtivou rohlíku a stříkala jsem po ní vodu nohou tak divoce, až mi střevíc odletěl a utopil se. jééé, to bylo neštěstí. byli jsme v minimundusu a až poté jsme dorazili do chorvatského umagu. pamatuju si ještě, jak jsme jeli přes maribor, kde stály panelové domy a jejich fasáda zažila střelbu, což bylo evidentní. a po týdenní koupačce u moře jsme vyrazili do slovinska, kde jsme načerno spávali u řek či jezer. my děti v autě, dospělí na karimatkách venku. v krajnské goře v planici jsme lezli na největší letecký můstek na světě. a pak přejeli do itálie. kde v jednom malém městečku na severu žili přátelé mých rodičů. pamatuju si, jak jsme jejich nejstarší dceři, která byla mladší než já, dovezli skvělou čelenku do vlasů, kterou jsem jí moc záviděla. pak jsem ji teda dostala taky a záhy ztratila. kde? to je doposud jedna z mých největších životních záhad. pamatuju si, jak nám připravili na přivítanou velkou večeři a jak se k nim do obýváku vstoupilo přímo z hlavních dveří, což pro mě bylo úplně nepochopitelné. a ještě to, že jsme se nemuseli zouvat. haha. a pak jsme jeli jeden den do dolomit a lezli tam po horách a viděli marmoládu. a luigi nás pak vzal do cortiny d´ampezzo, kde jsme byli ubytování na jednom statku. byť slovo ubytováni je hodně silné. zase jsme tam mohli nechat auta, my děti spali v nich, dospělí venku, a přesto že byl červenec, byla nezřízená zima v noci. a pak zase zpátky do rakouska, kde jsme byli na grossglockneru, a pak se až vydali zpátky domů do česka. byť teda teď přemítám, zda ten grossglockner nebyl až o dva roky později cestou z chorvaské poreče. protože mi připadá, že fotku, na které mám tmavou mikču s hrochem jsem nosila až později. teď nevím. každopádně tyhle dovolené, kde i cesta byla cíl, byly perfektní. rozmanitost přírody, měst a kultur je totiž jedinečná. a kdo o cestování nestojí, zbytečně se ochuzuje o spoustu krásných zážitků, vjemů i pocitů. to je jak z knížky, co? haha. ale tenhle konec musí mít nějakou štábní kultůru. téra

Žádné komentáře :