pondělí 1. února 2016

troška těch pracovních stížností.

bad day today. tak na půl. ráno jsem vstala na první zazvonění budíku s předstihem. snídaně a četla jsem si. nestihla jsem to prostě dočíst. pak jsem běžela na čajovou angličtinu. to bylo príma jako vždy. a do knihovny pro anežku od viktorie hanišové a brooklyn od colm tóibina. stále fajn. řepové karbanátky. může tohle být předzvěst něčeho nepříjemného? ne. jedu do firmy. skvělá konverzační hodina na téma, které je studentovi hrozně blízké. a mě to baví poslouchat. pět dětských kurzů přede mnou. tři super. tak, jak jsem si to představovala. čtvrtý 50/50. dva kluci, dvě holky. jedna ke mně chodí už pět let. holčiny pracují. jeden hoch, který je dle mého výjimečně chytrý a potřeboval by spíše než skupinu individuální výuku, otravuje. napomínám ho a říkám mu, co mi vadí. uráží se. zbytek hodiny otáčí oči v sloup, odmítá odpovídat, otrávený na nejvyšší míru. připomínám mu, až pro něho přijde tatínek, ať ho za mnou vyšle i s platbou na tento měsíc. kašle na to. nedočkám se. druhý hošík, s jehož maminkou se přátelím, má zase jakýsi společenský problém, to vím právě od jeho mamuš. ale za ta léta, co ke mně chodí, ho mám moc ráda, takže jeho zpívání, tance a jiné předváděčky tak nějak zkousávám. přesto je dnes tak šílený, že se mi chce brečet a deset minut před koncem jim řeknu, že končíme. najednou jsou všichni jako zařezaní, zapisují si úkol, a když s ním pak zůstávám pohromadě, řekne mi, že je tam moc holek na něho. a smutně odchází. jsem z toho tak rozvrkočená, že mu večer sepisuji příklady učiva do počítače a posílám jeho mum, aby mu to nalepila do sešitu a měl to tam přehledné.

a pak učím, resp. učila jsem do dneška čtyři cácorky. holčiny na konci prvního stupně. nešťastnice, co neuměly vyčasovat ani sloveso být. je to jako básnička. osoba+sloveso. jinak to nejde. prosila jsem skrze krátký lísteček v září rodiče, zda by dohlédli na to, aby se to holčiny naučily. nenaučily se to do dneška. neplnily si úkoly. nenosily věci. o jejich školní učebnici jsem tři měsíci žádala a nedorazila, takže jsem vůbec netušila, co se učí ve škole, jen jsem si domýšlela. takže jsem na ně mluvila, tlačila je do skládání vět a občas se rozčílila, když časovaly you is, nebo I are. dnes na konci hodiny stáli ve dveřích dva rodiče, a tatínek výbojně pravil koukám, co tady děláte. pozvala jsem ho dál, řekl, že není třeba. řekl, že holky už chodit nebudou. kromě jedné. na to jsem mu odvětila, že budou-li holky chodit k jiné lektorce, ať jí upozorní na to, že nemají žádné základy a příliš se jim učit nechce. tatínek na to pravil, že to ví, ale že od toho chodí na doučování. zatmělo se mi před očima. já jsem lektor! nedoučuju. učím! a tak jako nikoho nenaučím máj, protože se ho musí naučit ten, o kterého jde. řekl mi to víme. prý je to ve škole učitelka nenaučí, doma rodiče mluvit neumí, a tak čekají, že je to naučí někde jinde. upřímně? hrozná rána pro moje ego. učila jsem je s nejlepším vědomím a svědomím. pravdou je, že jsem už tolikrát myslela na to, že ten kurz je úplně zbytečný a že jim nepomůže už vůbec nic. ale přesto za ta léta u mě nikdo neukončil výuku. vždy jsem se maximálně já rozhodla, že něco už učit nebudu. || minimálně mě to motivuje i na sobě víc pracovat. jsem v práci hrozný kliďas. v běžném životě ne. to jsem startovací a lehce se vytočím. ale v práci jsem klidná jako želva. a to učím různé úrovně, různé lidi. a jediné, kde jsem kdy musela zvýšit hlas byly tyhle čtyři žáby. a nejvíc mě na tom mrzí způsob, kterým to doma třeba prezentovaly. a rodičům je jedno, že nenosily materiály, úkoly, že neplní povinnosti... už v hodinách si protiřečily tím, co ve škole /ne/dělaly. tudíž lhaly. a jak přesvědčivě. a tak lžou i doma. smutné. 

jdu si zalézt s knížkou. lízat si rány na duši. téra

Žádné komentáře :