stav mysli.

pátky jednou za dva týdny znamenají, že má mac pré a chodí se po bárech. a protože jsem už několikrát zmiňovala, že mě to příliš nebaví a že zažívám každé sezení dejavue a nepřináší mi to lautr nic, rozhodla jsem se to eliminovat. dva týdny zpět jsme si za to s badboyem vykoledovali naštvání našeho kamaráda. a myslím, že i dnes tomu tak bude. jenže... poslední rok a kus jsem se necítila komfortně. řešila jsem to všemi možnými způsoby. dokonce jsem se zamilovala na chvíli někde jinde. odstěhovala badboye. strávila defacto sama léto na chalupě. srovnala si myšlenky, priority. a měla jsem pocit, že tyhle šachy něco změní. nezměnily. moje pocity byly stále stejné. na podzim se mi na chvíli trochu ulevilo. strávila jsem čtyři báječné dny v londýně a když jsem se vrátila zpět do reality všedních dní, měla jsem pocit, že je všechno špatně. nedokázala jsem definovat co, ale nebylo to ono. v prosinci přišel obrovský stres. po novém roce úleva. ale příšerné noci plné strachu z neznáma, stáhlý žaludek, probdělé noci, strašná nechuť vstávat. nedokázala jsem se z ničeho radovat, na nic se těšit. všechno mi přišlo zbytečné. připadalo mi, že se lidi kolem mě o nic nezajímají, nic nechtějí v životě už dokázat, nečtou, necestují, nesledují aktuální dění. že nemám nikoho, s kým můžu probírat věci, které mě zajímají. mluvila jsem o tom s míšou a ona opatrně vyřkla slovo deprese. vůbec mě do té doby nic takového nenapadlo. a tak jsem začala pátrat na internetu po tom, co to ta deprese vlastně je. jaký to šok, když jsem ve většině bodech příznaků měla pocit, že je to o mně. velmi rychle jsem se objednala do psychiatrické ordinace a realita byla taková, že depresí skutečně trpím. od té doby beru medikamenty. cítím se lépe. ale hned v ten moment, kdy jsem ordinaci opustila, vyšla ven, byl konec února, pátek, svítilo krásně slunko a mně úplně problesklo hlavou, že musím některé věci zkrátka přehodnotit. překopat. že to nebude jen o medikamentech. ale i o stavu mé mysli. přístupu. nastavila jsem si mantinely ohledně práce, jak budu řešit neplatící klienty, určila jsem si i záchytné body ve dnech, kdy jsem si nepřipadala úplně skvěle. snažila jsem se vytěsnit ty negativní pocity spoustou seznamů toho, co by mi mohlo udělat príma den. ať už slunko, nebo řepové karbanátky k obědu, nebo nová rtěnka. a najednou jsem i v tyhle dny dokázala fungovat. při mé práci nikdo nepozná, jak se /ne/cítím, což je dobře, ale někdy mě ta energie, kterou ze sebe dostanu a nedostanu zpět, vysává. minulý týden jsem byla po více než měsíci na kontrole. více jsme s lékařkou mluvily. a opravdu jsem se dostala tip, abych netrávila čas ve společnosti, která mi tu energii bere a ničím nedoplňuje. tedy pokud je to takové plonkové. a zase z toho všeho mám lepší pocit. || nejdřív jsem z toho byla taková vyjančená. deprese přeci nepotkává lidi jako jsem já. extroverty. hlučné lidi, kteří mají neustále energii. jak jsem byla pomýlená! 20% populace depresí trpí. tak proč ne zrovna já? ale je pro mě důležité, že s tím nějak bojuju a zároveň s tím i docela dobře funguju. už spím. neklidných nocí je pomálu. nic mě nijak zvlášť nestresuje. a tak to snad má být. téra