v euforii.

pořád jsem v jakési euforii. jsem neuvěřitelně zrychlená, našláplá. nejdřív jsem měla pocit, že jde o můj stav mysli, že jsem se tak zkrátka nastavila. ale po deseti dnech, kdy ta energie a zrychlení neklesá, začínám mít pocit, že je čas si přečíst příbalový leták k medikamentům. dnes mi totiž jedna klientka řekla, že to byla tak neuvěřitelně svižná a našláplá hodina, že má pocit, že s prominutím na něčem jedu. huuuu. sic ráno posouvám budík, ale pak si málem vtančím do koupelny, opláchnu obličej, nakrémuju, použiju deodorant, naplácám na sebe tělové mléko, hrozně sama sobě voním a odpluju se obléknout. mám pocit, že mi aktuálně všechno hrozně sluší, což je taky blbost, pak se nasnídám, udělám si omítku na obličej, což mě neskutečně baví a vyrazím venčit psího kámoše. dokonce s ním venku konverzuji. no dejme tomu, že jde o jednostranný monolog. ale mám pocit, že mi rozumí. a pak všechno odučím a cítím se všude hrozně príma. dorazím domů a mám pocit, že mám před sebou ještě kupu aktivních hodin. to jsem pomýlená tím světlem venku. vana. časopis. kniha. nějaké to přerovnání něčeho. nafrněná. a čau a dobrou. || dnes teda od čtyř od rána dost krušný zbytek noci. sny o tom, jak jsou mi odebírány kurzy. a jak dělám přijímací zkoušky na vysokou školu a ptají se mě, jak fungují granty. a taky jak v pánských pantoflích o čtyři čísla větších než moje nohy jdu na túru. to nechceš. 

a pak mám príma hodiny a dozvídám se, že existuje biografický román o van goghovi a mám hned další knihu na must-read listě. a taky si připadám jako totální nevzdělanec, protože se teprve dnes dozvídám o havlových antikódech. a že vlastně neznám ani některé zásadní věci z britské historie. a nevybavuju si severoirskou vlajku. a pojmenovávám anglicky českou poslaneckou sněmovnu úplně jinak, než bych měla. a narazím na naprosto inspirativní rozhovor s íránsko-francouzskou spisovatelkou abnousse shalmani a vzpomínám, jak jsem skrze výlohu koukala na přebal její knihy chomejní, sade a já, a vím, že to musím přečíst. || téra