když jsem byla na posledním sezení na psychiatrii, zeptala se mě paní doktorka, kolik mám přátel. a já uvedla docela vysoké číslo. ona svraštila obočí a zeptala se, zda to myslím vážně. až sama jsem si časem uvědomila, že to vysoké číslo je fakt moc. a že bych ty lidi nakonec mohla spočítat na pár prstech. ty, kteří při mě stojí v dobrém i zlém kdykoliv. dnes jsem musela znovu přepočítávat. dva blízcí přátelé, kterým jsem vždy nablízku, když potřebují a jsem schopná je v noci nahánět po městě, aby nespali v parku a neřezali se, po dvou hodinách spánku jim vařit kafe a přijet téměř pozdě do práce, se mým problémům dokonce vysmáli. resp jeden vysmál, druhý přišel z fantastickým vysvětlením, proč nemá čas. znovu přepočítávám. téra
btw je mi třicedva a poprvé doma piju alkoholol sama.
1 komentář :
neznam ty souvislosti, ale obecne myslim, ze 'pocet pratel' je hodne precenovany. Protoze... je to hodne osemetne a zradne. A taky se to meni - a taky nekdy, i ti 'nejlepsi', proste nepochopi, nepodrzi - protoze nekdy nemohou, z ruznych duvodu. Nemit ocekavani a spolehat se jen na sebe - at to zni tvrde, je to tak. Byt nejlepsim pritelem sam sobe, ne sobecky, ale proste mit se rad/a, naslouchat si, tak nejak s obdivem a zaroven pokorou... Ja osobne mam par znamych ale ani jednomu (ani jedne) nemohu tu nalepku 'pritel' dat. Jsou lidi, ktere znam dlouho predlouho, rozumime si obecne, ale vim, ze muj uhel pohledu nepochopi. Kdyz chci znat nazor na nejakou svou 'vec', vetsinou se zeptam sve nejblizsi rodiny (a nekdy ani to ne).. a snazim se z toho dostat po svem - v lepsim pripade nejak kreativne (deniky/fotky/prochazky/vylety).
Okomentovat