pamatuju si, jak jsem si jako malá myslívala, že se dospělí musí hrozně nudit, když v obýváku, což jsem považovala za místnost právě pro dospělé, nemají žádné hračky. dokonce jsem se bála i doby, kdy si budu muset začít chodit půjčovat knížky do dospěláckého oddělení, protože mi jejich světy přišly takové obyčejné. o čem tak můžou číst dospělí? || proč mě to napadlo? protože sedím ve svém obývacím pokoji na sedačce, nohy na stolku, ntb na klíně, proti mně knihovna plná knih a všude jen knihy, obrazy a pár dekorací. s čím si tak můžu hrát? co mě tak zabaví? a ty knihy jsou vážně tak zajímavé? a přitom bych už ten čas vracet nechtěla. znovu si klást tolik otázek? přemítat nad tím, jaký je ten opravdový život plný složenek, účtů, práce a knih bez ilustrací? na psychoterapii jsme mimo jiné řešili, proč stále přemýšlím tak dopředu. proč se pořád na něco těším, plánuju. neraduju se z přítomnosti. ale došli jsme s panem doktorem k tom, že každý den mám radost i jen z toho, že použiju na oči nový oční stín, přičuchnu si k paletce, vím, že začnu den kávou v kavárně, že mi ten hodný číšník připraví domácí zázvorovou limonádu, že budu mít kurz vtipných dětí, že si večer uvařím bramboračku, že si přečtu kus knížky, projdu se zmoklým listím, budu nasávat vůni podzimu. takže jo, žiju přítomností. jen si to vždy musím nahlas zrekapitulovat a uvědomit si to. a vracet se do minulosti? to už téměř nedělám. protože stejně nic nezměním. nejde nic odestát. a beztak si myslím, že bych to neudělala úplně jinak. rovnám si svůj život. přemýšlím nad svým životem. za poslední dobu jsem dostala největší kopanec od ad. mého filozofického kamaráda. který si vyhradil právo stát se expertem na můj život. a stejně bych se nerozhodla jinak. protože chci mít v životě řád. jistoty. přístav. a ne rozbouřené moře. absenci ladu. třeba někdy do třetice. ale pro teď jsem vyléčená. je stejně zajímavé, jak jsou některé okamžiky i pocity pomíjivé. trvají chvíli. nebo jsou intenzivní. a najednou jako mávnutí kouzelného proutku pominou. a to jsem měla pocit, že to nikdy nerozseknu, nerozlousknu a budu se v tom plácat. stačila jedna věta. a pár rádoby mouder o mém životě. a měla jsem jasno jako dlouho ne. téra
Žádné komentáře :
Okomentovat