došla mi radost. toť sdělení. občas v sobě cítím až takovou tu hysterii. připadám si jako loni, v čase, kdy mi byla diagnostikována deprese. ne nadarmo se láduju každý den lékem. měla jsem ubírat. nemám na to koule. a nemám pocit, že by mi nižší přísun léku teď aktuálně nějak pomohl. vím, že to nemůže být berlička na zbytek života. ale já se s ní teď cítím tak nějak jistější. || vadí mi, zajídá se mi, jak si lidi neumí nic pochválit. upřímně pochválit. dnes byla moje studentka tak hezky oblečená, že jsem jí to musela říct. a jí to potěšilo. prý mě mrzí, že to nedělají lidi standardně, a když mám chuť někoho cizího nahlas pochválit, tak se normálně bojím reakce. a budu tak konat dál. a taky větší porce upřímnosti ve zprávě. nevím, proč přesně popisuju, jak se cítím. mám pocit, že i můj psí bořík tuhle melancholii ze mě cítí ve velkém. je takový zádumčivý. dostala jsem přitom dnes parádní pracovní injekci. projekt na léto. radši se už na nic dopředu netěším. teda tak moc dopředu. přeci se musím učit žít daným okamžikem. a občas si to vyžrat teď. takže plánů mnoho, ale žít teď. tak co mě tak aktuálně těší? včerejší klidné divadelní představení. nářez v podobě divadelního představení divadla v dlouhé. knížky. kosmetika. jak jinak. badboy chodí z práce pozdě, a mně šíleně chybí obejmutí. || vobčas se mi tak strašně nechce mluvit. protože když bych měla otevřít pusu, tak se u toho i rozpláču. a tak raději píšu. téra
Žádné komentáře :
Okomentovat