pondělí 29. května 2017

měla jsem hezký den. už snad jen proto, že zánět trojklanného nervu je od včera zřejmě na ústupu. úleva. ráno se mi i tak hezky vstávalo. byť časně. ovesná. černý outfit. téměř nahý mejkap. a patnáctiminutový špacír s psím kámošem. cesta z města. ale jen kousílínek. dva kurzy. cesta zpět. platím v kavárně, když mi číšník říká chcete překvápko? a prostě mi jen tak přinese domácí zázvorovou limonádu, která mi loňskou letní sezonu moc chutnala, a letos ji ještě stále neměli v repertoáru drinků. do toho mi volali z firmy, že padá výuka. jenže pozdě, takže zaplaceno. odpoledne jsem měla děsně milé dětské kurzy. fakt jsem si to s nimi hrozně moc užila. tyhle kurzy půjdou i s miminkem. resp. dva z nich. vůbec si neumím představit, že bych se jich vzdala. jen je časově nějak víc učesat, aby nebyly v podvečer. || včera jsme měli veselý večer. holčičí jméno  je jasné. ale klučičí? hardcore. po dvou hodinách jsme se shodli, že když oba tušíme, že budeme mít holčičku, že to snad holčička bude, protože jinak budeme na kluka asi pískat, když ho budeme volat k obědu. moje jediné jméno, které se mi líbí, neprošlo u badboye. prošli jsme kalendář, a prostě nic! nic. nic. nic! tak internet. tak nějak jsme se shodli na dvou jménech, ale že bych si teď tady jimi byla úplně jistá. no way. || pořád mám pocit, že je kolem mě kupa negativních věcí. a že je sama neumím odpravit, byť je to v mojí moci. a sama se myšlenkami na to vytáčím. učím dvě holčičky. čtvrtá a šestá třída. největší problém je v jejich mamince, která hází veškerou zodpovědnost za vzdělání dívek na jejich učitele. za dva roky, co je učím, můžu říct, že u té mladší je chyba v angličtinářce, protože dle mého neumí příliš anglicky. ale je kupa věcí, která je v kompetenci rodičů - kdy má dítě svátek, narozeniny, kdy je má rodič, kdy jsou letní prázdniny, znát hodiny, vědět, jaké je hlavní město naší země. a pokud to někdo ve čtvrté, potažmo šesté třídě neví, není to učiteli. navíc mi chodí maily, abych dívkách pomohla s úkoly, opravila je, telefonáty večer, o víkendech, na které já už nereflektuju. prostě to přecházím. nezvedám. hodina s nimi je pak v pohodě. ale mně to už nevyhovuje. prvotní nápad jejich otce byl mohla byste jim simulovat anglicky mluvící prostředí? koncepce maminky pak byla - to, co dělají ve škole, uděláme i v mojí hodině, plus zkontrolujeme úkol a nadrtíme se na test. nejdřív jsem v duchu prskala, ale pak jsem si říkala, že moje příprava na tu hodinu je nulová, takže o co go? ale čím dál víc se mi tenhle nesmyslný koncept zajídá. musím říct, že jsem si ovšem řekla o hezké peníze, a odehrává se to u mě doma, takže nemusím nikam. jsem sama na sebe naštvaná, že ty prachy jsou pro mě tak lákavé, že je prostě přijímám dál. ale vzhledem k mojí situaci vidím brzký konec. jenže kdykoliv si na ty nesmyslné maily vzpomenu, úplně se vytočím. || v sobotu a pak za dva týdny mě čekají dvě svatby. jedna hodně daleko od nás, druhá kousek. obě nevěsty jsou mé výborné kamarádky z dětství, které mám strašně moc ráda. ale mně se na ty svatby zkrátka vůbec nechce. mě čím dál méně se baví družit. svatba, která nás čeká teď v sobotu, bude international, protože kamarádka i se snoubencem, byť jsou oba češi, žijí v zahraničí. já - a její rodiče - budeme jediní tady od nás. a já, ač hovorná, extrovertní, mám pocit, že bych nejradši byla zalezlá někde doma. další svatba o dva týdny později bude obrovská. a bude tam kupa známých z minulosti, ale mně se k nim nějak nechce vracet. a ta nechuť, že vlastně někam musím, je až hloupě velká. vím, že nakonec obě akce budou fajn, budu ráda, že jsem byla součástí, ale teď, když nekouřím, nedám si ani panáka, mezi devátou a půl desátou chodím spát, a v teple mi otékají nohy, nejsem zrovna ready na tyhle akce. tak jsem si trošku postěžovala. vo nic nejde, že jo. jdu spát. je čas. téra

Žádné komentáře :