trošku kvapík poslední dva dny. moje kamarádka z dětství, se kterou se přátelíme celých třicet let, od útlého věku, se vdávala. protože ona i její teď už manžel žijí a pracují v německu, poznali se v liberci, kde studovali a kde mají byt, a ona je tu od nás, on ze severních čech, udělali takový kompromis o místě svatby. a tak to bylo ve středních čechách u příbrami. casual smart. já měla jasno. a měla jsem i představu o svých botách, které jsem ovšem doma neměla. měla jsem i představu o tom, jak má být oblečen badboy. ten měl košili, ale kalhoty a boty mu scházely. od pondělka jsem tlačila na fakt, že by měl jeden den dorazit domů v době, kdy jsou ještě otevřené obchody. celý týden se nedařilo, a v pátek slíbil, že bude do čtyř doma. hurááá. cca v jednu telefon, že mu šéf dal ještě jednu nakládku, a že to vážně nedá. a tak jsem kupovala na blind jemu boty. mně vlivem lymfedému a tepla otekly prsty, nárty a kotníky, a tak jsem tušila, že já si ten den nic nevyberu. večer jsem upadla do kómatu a vzbudila se v sedm, kdy přijel badboy domů. myla jsem si vlasy, balili jsme spolu dar. v poledne jsme měli být na místě. nápad byl ovšem takový, že vyjedeme o půl deváté, v krajském městě v devět otevírá obchodní centrum, vletíme tam, já si koupím někde boty, on kalhoty, a tradááá. high five. badboy zadává trasu do navigace, je to cca 210 km, nemáme dálniční známku, takže cestu nám to počítá na čtyři a čtvrt hodiny. twl, to nedáme. rozhodujeme si koupit desetidenní dálniční známku za tři kila. ráno badboy potřebuje nutně do polska koupit synovi k narozeninám tašku na rybaření. má se s ním vidět v neděli dopoledne. ptá se mě, v kolik otevírá polská tržnice. hledám na internetu. v sedm. v sedm deset badboy z polska volá, že tržnice, kde mají ty tašky, otevírá v osm. že jede domů, přiveze snídani, nachystá se, a vrátí se tam na osmou. kladu mu na srdce, že ve čtvrt na devět potřebujeme vyjet. vyrážíme nakonec o půl deváté. protože jsem si na noc neudělala na nohy bandáže, otoky sice spadly, ale cítím, jak mám napnutou kůži na prstech i nártech,  lymfě se nebude chtít pracovat. jedu prozatím v žabkách. kdybych nesehnala boty, mám v autě ještě balerínky. beru si do auta krabici s proprietami na bandážování. ujedeme cca dvacet kilometrů, a v jednom městečku se před námi vyloupne obří tesco. f&f. říkám, ať zastaví, že bychom tam mohli pořídit. máme víc štěstí než rozumu. badboy tam sežene kalhoty, které jsem si představovala za pěti stovku. já sandálky za čtyři kila. na parkovišti si bandážuju provizrně nohy, vyrážíme, hradec můžeme klidně minout a najet rovnou na dálnici. čas dojezdu vychází na půl dvanáctou. opravy na silnici. auta před námi to otáčí. badboy na nic nečeká, taktéž to otáčí, projíždíme nejrůznějšími vesničkami, abychom se museli ve finále promotat krajským městem a mířit na město perníků, kde na poloviční trase sjedeme na dálnici. a pak to už jede. jsme za třicet pět minut v praze. okruh máme za patnáct minut projetý a hurá na dálnici na příbram. obřad má být ve dvě, raut ve tři. snídala jsem o půl osmé. říkám badboyovi, že mám hlad, jestli zastaví u nějakého mcdonaldu, že chci chickenburgera. ale když vidím dálnici, která vypadá spíš jako širší silnice, kolem domky, ničím nepřipomíná širokou a velkou d11, kde jsou po cestě benzíky, odpočívadla i fastfoody, je mi jasné, že nepořídím. před příbramí nás to svede z dálnice dolů. dálnice se tam opravuje. badboy opakuje, že někde zastaví a najíme se. napadá mě, že do dvanácti tam mají být ti, kdo se rozhodli přenocovat. my chceme ject večer domů. píšu martině, že dorazíme až kolem půl jedné. no problem. čekám, kdy se před námi vyloupne alespoň krmelec plný kaštanů, protože mám fakt hlad. nakonec odbočujeme do vesničky, na jejímž konci stojí hospoda s tradiční domácí kuchyní. tak se to píše na ceduli. vstoupíme dovnitř. nikde ani nohy. hned po nás vstupuje cca devadesátiletá stařenka s pár zuby. usedáme ke stolu. pan vrchní nám přináší jídelní lístek. ceny jsou jak z českého krumlova, pět jídel na výběr. dávám si kuře na paprice, badboy taky. seniorka volá na pana hospodského, že chce filé (které není v menu) a okurkový salát. pan hospodský říká babi, počkejte, až tady mladý si vyberou, pak vám něco uvařím. vždyť vy chcete vždycky něco, co vůbec nemám. ale dobře. je po půl dvanácté. do cíle nám zbývá cca dvanáct kilometrů. jídlo je nám naservírované o třičtvrtě hodiny později. ale chutná báječně. mezitím se se mnu snaží zapříst konverzaci babička od vedlejšího stolu. mám prý tetování jako její pravnučka, která si na brigádě vydělala loni dvacet tisíc. a dostala se na vejšku poté, co odmaturovala se samými jednotkami, a bude studovat na učitelku angličtiny. tak jsem se usmála. paní mi vypráví, jak by se chtěla učit italsky, ale že nejdřv by chtěla nové zuby - klapačky, ale má pár svých starých s hlubokými kořeny, tak se bojí je nechat vytrhnout. je hrozně milá. mluví s takovým tím milým středočeským akcentem. připomíná mi mluvou moji babičku z prahy. vytahuju zrcátko, kontroluji, zda makeup drží na svém místě. všimnu si jejího pohledu a říkám no musím to zkontrolovat. ona se začne smát a říká vy jste prostě frajerka. během jídla se přijde pan hospodský ujistit, zda nám chutná, a kam že to máme namířeno. povídá s námi, a při placení nám dává slevu. loučí se s námi jako se starými známými, babička nám přichází potřást rukou na šťastnou cestu. pan hospodský říká, ať se cestou zpátky stavíme na kávu. a před odchodem nám ještě servíruje na talířek domácí bramborový salát i sekanou, abychom ochutnali. badboy to spořádá a říká, že delikátní. || přijíždíme do cíle. sympaticky nevelká svatba. cca třicet lidí. neznám vůbec nikoho. i ženicha jsem viděla jednou v životě. ještě že tam jsou nevěstiny rodiče a bratr. a ženichův bratr se mnou před lety pracoval na jedné brigádě v praze. jak je svět malý. je to tam hrozně fajn, jen se lidi tam skupinkují. cizinci - italové a němci - sedí separé u jednoho stolu, spolužáci z vejšky sedí u dalšího. my s rodinou nevěsty u dalšího, a rodina ženicha u dalšího. a v podstatě se to za celou dobu nijak nemění. moc se mi líbí, že martina se vykašlala na nějaké šílené bílé šlehačky, resp. i na tradiční svatební šaty. má krásné černo-modré šaty nad kolena s kolovou sukní, černé lodičky, nezvyklý mejkap, a je prostě kočka. ale čekala jsem to takhle. za ta léta vím, že je příznivcem svatby cca jako já. tzn. kdyby ji do toho manžel doslova nedostrkal, po cca čtrnácti letech by stále nebyla v chomoutu. po hezkém krátkém obřadu následuje focení. ale takové to ne únavné na hodinu. za dvacet minut je nafoceno, je to opět hezké a vtipné. a začíná raut. poté vtipná tombola, kterou kvůli cizincům s nevěstou a koordinátorkou překládám do angličtiny. i první tanec pojmou vtipně. celá ta svatba mi připadá fajn právě díky tomu, jak je netradiční a jiná. italové se baví, němci spíš sedí. o půl deváté se s badboyem zvedáme. loučíme, zabandážuju si v autě nohy, za dvě hodiny jsme doma. jede se dobře, rychle, dálnice jsou volné. kousek od místa konání svatby je přehrada orlík, kde jsem nikdy nebyla, a která mě svou výškou naprosto fascinuje. || doma jsem hned padla za vlast. nohy mají dost. pobolívá mě břicho, mimino toho má taky asi za celý den po krk, ačkoliv dostávalo jen vodu, a krmila jsem ho zcela zdravě - tři mini bramboráčky, které byly smažené, mu nemůžou uškodit, všechno ostatní, co jsem konzumovala, byla výhradně zelenina. je hrozně zajímavé, co se mi v tom břichu děje. napila jsem se po cestě tam od badboye z plechovky coly, a okamžitě mám po ní hrozně divné pnutí v břiše. už jsem to vypozorovala před dvěma týdny. mímo o asi nemá rádo. k obědu si badboy objednal kofolu, dvakrát jsem si lokla, a dítě na to neřeklo ani ň. ale dala jsem si včera výjimečně tři espressa s mlékem,a myslím si, že to byl ten důvod, proč mě pobolívalo břicho. tak malý a tak si vymejšlí. || dnes se budu jen tak povalovat a číst si detektývku od henninga mankella. a za dva týdny další svatba. téra