zítra bude lukovi šest týdnů. šestinedělí za mnou i za ním. zkrátka za námi. připadá mi to jako dlouhá doba, co svého karbanátka mám. ale také jsem si vědoma toho, jak moc to letí. jaké to šestinedělí bylo? chci si to tady zaznamenat, až se budu za deset let rozčilovat, že zase dostal ve škole poznámku nebo neutřel prach, byť jsem ho o to poprosila, abych se mohla dojímat nad tím, že to bylo maličké koťátko. kdysi. a je to reálné. vždyť letos bude mému blogu třináct let. 

luka se narodil císařským řezem. nebyla to plánovaná sekce. a já chtěla rodit klasicky. luka byl krásně nastavený a já se na porod těšila. samozřejmě že jsem někde v hlavě měla zastrčené, že si možná sáhnu až za hranice svých sil, ale to jsem si nějak vůbec nepřipouštěla. brala jsem to zkrátka jako porod. takže jsem neřešila žádnou dulu, žádné speciální polohy, žádný porodní plán. a ježila jsem se kdykoliv na to někdo jen zavedl řeč. brala jsem to tak, že chci-li se cítit dobře, nemůžu jít rodit, ale měla bych jít na masáž či na dobrou kávu nebo proválet den v posteli. porod v mých očích nebyla příjemná záležitost. ale na druhou stranu obrovská zvědavost převládala. luka měl ke konci špatné ozvy, a tak se lékaři rozhodli pro sekci. a i kdyby nerozhodli, tak už by porod dle slov jednoho z nich netrval dlouho. takže na to, že jsem rodila poprvé dobré. v šest ráno minibolesti. od devíti od rána kontrakce po třech minutách. ale pro mě fakt dobře zvladatelné kontrakce, stále jsem mezi nimi měla dobrou náladu a těšila se, co bude. celé mi to hrozně moc utíkalo. ve dvě hodiny mi ovšem píchli vodu a dali oxytocin a pak už to taková legrande grande nebyla. ale tohle trvalo jen dvě hodiny a pak se rozhodli pro řez. přičemž já jsem byla otevřená na osm centimetrů, takže kousek do cíle. lol. tenhle post ovšem nemá být o porodu.

už v těhotenství jsem se extrémně nad vším dojímala. a prvních deset dní šestinedělí tomu nebylo jinak. já si v tu dobu pustit zahraňte willyho, tak budu úplně v prdeli a nic mě neudrží na gauči, šla bych zachraňovat velrybu. nejvíc jsem se ovšem dojímala při pohledu na luku. dokázala jsem na něho zírat dlouhé chvíle a být z toho úplně v tranzu, slzy v očích, husí kůže. jakože tohle je skutečně moje dítě? tenhle zázrak? to se mi, resp. nám. dost povedlo. po pár dnech jsem se srovnala. rychle jsem vklouzla i do té role, které jsem se bála nejvíc. člověka, který manipuluje s miminkem. měla jsem pocit, že tohle nikdy nemůžu zvládnout. ale jen co mi ho dali, přišlo mi to dost přirozené. laktace se rozběhla ještě v porodnici a od té doby se luka živí mým mlékem. teď po šesti nedělích je ovšem pořád malý pán. dnes měl přesně tři a půl kila a měřil 54 cm. byla jsem s ním na kyčlích a v čekárně byl z těch šestinedělňátek největší mrňous. slušný oxymorón. šest týdnů doma s lukou bylo krásných. jednou až dvakrát denně provětrá plíce, ale většinou to skončí jen u krabatění se. má rád nošení v šátku, jízdu autem, cestování ve vajíčku. dokáže všechno to procházení a ježdění zaspat. je to taková žížalka, která by se nejraději plazila, zvedala, otáčela. dnes na kontrole po šestinedělí sestřička konstatovala, že je hodně akční. přesto vypadá pořád jako kuřátko nebo krocánek, jak je drobný. v noci báječně spí, budí se jednou. teď se ho snažím krmit kratší dobu, ale častěji, tak ho v noci jednou navíc budím na jedno kratší kojení, chci, aby přibíral, a nechci mu dávat umělé mléko. z toho plyne určité přenastavení v mém mozku. byla jsem přesvědčená, že nechci dlouho kojit, protože jsem se zcela sobecky těšila na kávu a cigaretu k tomu. to už je dávno zapomenuto. mě už poslední dva až tři měsíce v jiném stavu cigarety přestaly úplně lákat. další věc, kterou jsem si plánovala a zatím se nedaří, je spaní v postýlce, resp. v našem případě v košíku. luka spí s námi v posteli. je to pro mě pohodlné a je nám takhle dobře. vidím, jak je klidný, když si k němu lehnu. byť je předtím třeba smutný, krabatí se, tak se hned uklidní, lehneme si blízko k sobě a on do pár minut spinká. kočárek používám málo. chodím s lukou ven převážně v šátku. mám tak volné ruce a můžu mít na vodítku boříka. sama s kočárkem jsem vyrazila poprvé tento týden k lékařce. cca pět minut od domu, takže se mi nechtělo jet autem a dávat ho do vajíčka, tak jel v kočárku. příští týden nás čekají změny. začínám pracovat. pět hodin týdně. dvě hodiny týdně budu ve školkách, luka bude zatím s mojí mamkou. tři hodiny budu na kurzech seniorů, luka bude v šátku se mnou. během jara bych chtěla učit ještě dva své další kurzy, ale jsou dětské, a lukova paní doktorka mi dnes doporučila, bych se do toho pustila až se skutečným jarem, kdy odezní plískanice, děti nebudou nemocné, luka totiž bude se mnou. a také abych apelovala důrazně na rodiče, že bude-li jejich dítě nemocné, nastydlé, bude-li mít rýmu či kašel, aby byli ohleduplní a neposílali ho na angličtinu. mně se do žádné další práce ani příliš pouštět nechce, luka je maličký, a já si teď aktuálně nedokážu představit, že bych mu věnovala méně času na úkor toho, že budu čas trávit s dětmi jinými. || včera jsem byla na kontrole já, na konci šestinedělí. jizva vypadá dobře, krásně se hojí. resp. je zahojena, jen mám na břiše šlinc. tenhle šlinc mi ale připadá velmi opodstatněný a rozhodně ho neberu jako vadu na kráse. vevnitř jsem celá v pořádku, čímž jsem po téměř jedenácti měsících zase jako předtím. což je hrozně divné. pořád mi chybí břicho. mám pocit, že tam mám prázdno. teď už si tedy zvykám, ale ten začátek byl hodně zvláštní. kór když se mažu ráno a večer po sprše či koupeli tělovými másly, mléky či oleji, a břichu jsem vždy věnovala největší pozornost. teď tam není. stále nemenstruuji, což je taky báječný. ale vím, že i během kojení to přijít může. doufám, že to ještě pár měsíců nepřijde, protože zrovna tohle je fakt báječný. doufám také, že neztratím svoji schopnost poznat plodné dny, a tudíž být schopná se vyvarovat prozatím dalšímu těhotenství. patřím mezi ty šťastlivce, kteří vědí přesně, kdy mají plodné dny, prostě to cítím a pan doktor mi to potvrdil. a dost by se mi hodilo, aby tomu bylo i nadále. v podstatě početí luky byl takový můj pokus, zvědavost. říkala jsem badboyovi, že to určitě takhle lehce nefunguje. no tak ty plodné dny k něčemu jsou, no. lol. 

pokud jste to dočetli až sem, tak se ukláním a smekám. příště zase nějaký non sense post o tom, co čtu, jaký film jsem viděla, co jsem si nekoupila, co si koupit chci a tak. téra