Tak jsme tam!!!

Je to hučák, po šestnácti letech si zakopeme na MS! A koná se téměř za humny, tedy u našich západních sousedů Němců! Přišla jsem dnes domů až během zápasu, ale stále za stavu 0:0. Během mého zevlování v koupelně Tomáš Rosický rozhodl zápas v náš prospěch. Neměla bych se k tomu přiznávat, protože fotbal mám ráda, a tohle byl jeden z nejdůležitějších zápasů posledních dob, ale normálně jsem během něho pendlovala mezi kuchyní, kde jsem večeřela, koupelnou, kde jsem se myla, ložnicí, kam jsem odbíhala k internetu a právě fotbalem v obýváku. Táta byl ze mě dost nerudný, protože já potom vždycky honem honem potřebuju vědět, proč fanoušci tolik ječí, kdo dostal žlutou kartu, kdo hraje líp, jestli už jsme střídali... ale to je u mě normální. Praktikuju to i u filmů a seriálů. Někdo z rodiny, většinou ségra, si zapnou televizi a já jevím absolutní nezájem. Pak ale projdu obývákem a zaujme mě jedna scéna, na základě toho se rozhodnu usadit se před obrazovkou a dívat se. Háček je v tom, že neznám souvislosti, a tak neustále ostatní členy rodiny otravuju  nesčetným množstvím otázek. Nakonec to dopadá tak, že u televize zůstávám sama, protože ostatní to přestane bavit. Radši si jdu zalézt do postele, jen já vím, u které kapitoly knihy jsem skončila a o co tam běží. Téra