Práci zdar aneb přichází jaro

Po včerejší pohodové sobotě přišla pracovní neděle na chalupě. Vůbec nechápu, že pro někoho je práce na zahradě relax. Já jsem asi holt městská holka. Na chalupu jezdím ráda, ale po půl dni se už těším domů. Dnes jsem se ale překonala, hrabala jsem zahradu o stošest, vyvážela to na kolečku přes půl vesnice a trochu se činila, no. Ale v duchu jsem se už viděla doma u počítače a Šifry Mistra Leonarda. Totiž čekám, jak se ozve má "domácí" z Anglie, zda můžu dorazit na léto do Londýna, nebo budu dál pracovat v Náchodě. Jen je fakt, že je mi po Londýně smutno. Mám tam nejlepší kamarádku a prožila jsem tam skvělý půl rok. A vzhledem k tomu, že bych se ráda jednou živila trošku angličtinou, ráda bych tam ještě chvilku strávila, mluvila a užívala si toho příjemného ruchu. Hlavně by to trošku přilepšilo mé kapse, pokud mi dopadne vysoká, mohla bych se relativně spolehnout sama na sebe a nemusela od našich dostávat moc peněz. To ale nepatří vůbec k jaru, zase se to psaní zvrhlo. Kdysi jsem si psala deníky, měla jsem jich nespočet. Jen jeden obstál delší čas, mám ho stále doma a občas si jím listuju, je někdy z doby mezi osmou třídou a prvákem. Tenhle blog je taky jakýsi můj deník, i když je přirozené, že jsou věci, na které si tady netroufnu. Bývalý spolužačka mi napsala, že jsem odvaha. Ale co, blog má spousta lidí, každý ho pojal nějak jinak. Já se řídím heslem, co na srdci, to na jazyku, ale určitá zdrženlivost tu je. Přeci jen, nevím, kdo všichni jste, a zda to čtete jen tak, nebo se rádi pídíte po soukromí ostatních. Ale to si fandím, zase tolik vás není:o)) Viva la spring. Téra