Iluze

Dnes jsem přemýšlela o tom, kolik snů jsem jako malá měla, co všechno jsem si přála. Tak především si vzpomínám, že jsem si přála mít fousy, protože děda měl parádní strojek na holení a ono to tak krásně jezdilo po té tváři. Bohužel, fousy nemám. Taky jsem tak v těch šesti letech chtěla být kluk a jmenovat se Jarda. Stavěly jsme totiž s děckama u nás na sídlišti různé bungry a pak si hrály na rodinu a já vždy chtěla být syn Jarda, nosila jsem kovový kýbl, který jsem plnila kamením, jako že nosím uhlí na topení. Ještě ve třinácti letech jsem spolu s bratránkama na chalupě stavěla všemožná indiánská teepee, bungry se zabudovanými periskopy, uměla jsem zatloukat hřebíky /děda nás nutil to umět + je zase kleštěma vytahovat, aby byly stále co nejrovnější/ a byla jsem přeborník na výrobu kuší! Tak a máte to. Ještě předtím jsem doma stavěla raketu a chtěla být kosmonaut. A taky popelář. Totiž, myslela jsem si, že popeláři jezdí jen v pátek a jinak mají volno. Pak jsem ale popelářský vůz spatřila ve městě a bylo mi vysvětleno, že v pátek jezdí k nám na sídliště a ostatní dny sjíždějí zbytek města. Bylo to zklamání:o/ A od třinácti let chci být sportovní komentátorkou. Jo a taky jsem chtěla být opuštěný pejsek, kterého najdou hodní lidé. Téra