Who´s killed Mr. Splinter?

To anglické cosi v titulku je název koncertu několika kapel v Kostelci. Ale o tom vlastně vůůůbec ale vůůůbec nemá tenhle příspěvek být. Ten je až o cestě domů. A ta teda byla!!! Mám nutkání teď udělat smajlíka, jenže v pátek mi moc do smíchu nebylo. Totiž asi ve čtvrt na dvě ráno jsme odtamtud vyráželi. Naše plně obsazené vozidlo mělo letní gumy, venku mrzlo jako když dře, napadlo pár cenťáčků sněhu a my nabírali kurz směr Náchod. Snad nikdy předtím jsem se s Gabrem, jakožto řidičem, nebála. Ale když nám oznámil, že když bude moc brzdit, dostaneme smyka, byla ve mně malá dušička. V tomhle počasí a denní, nebo spíše noční hodině se moc aut na silnicích nevyskytovalo, a tak nakonec ta cesta nebyla až tak tragická. V Náchodě jsme nejdřív vyložili Máru, pak nástroje a pak přišla řada na Machyho. Bydlí na jednom kopci nad centrem Náchoda, a tak jsme se směle pustili do serpentýn vzhůru. Silnice byla sypaná, takže pohoda. Mohli jsme ho tam v klídku vyložit, otočit to a jet domů. Jenže náš pan řidič si vzpomenul, že to sjedeme skrze obydlenou část, která posypem nedisponovala. Auto se smýkalo, pak byla otázka, zda se trefíme v  mírné zatáčce do ulice, do které jsme potřebovali a nakonec byl před námi ztěžejní kopeček. Pan řidič si vylezl z auta a šel to obhlédnout a jeli jsme. Jeli jsme bokem, po pravé straně jakási zeď, po levé auto a do toho jsme se dolů smýkali my, bylo mi z toho docela na nic.  Je mi přeci jen dvacetjedna a ještě pár let bych tu chtěla pobýt. Pak jsem byla v odvozu na řadě já. Frčeli jsme k nám do konce a Gabřík mě uklidňoval slovy, že se nemám bát, že jízdu na ledu má zmáklou ze švédské ralley v jedné počítačové hře. Opravdu uklidňující. Jak dojel dolů zbytek, znám z vyprávění, nevytočili zatáčku a tak vjeli do zákazu vjezdu, který tak museli bohužel projet až na konec. Téra