Čtvrteční odpoledne...

Připadá mi, že si nějak neumím zorganizovat čas. A taky mám pocit, že můj život ve všedním týdnu se skládá jen z práce a spánku. Je to jen a jen moje chyba, že se nedokážu soustředit pořádně na nic. Ségra taky chodí do školy a přeci jen čte knihu za knihou a stíhá spoustu věcí. Jenže já mám pocit, že ve škole se přeci jen děje něco, co je pro Tebe důležité, co Tě baví a tudíž tím vyplňuješ čas už dopoledne. Školáci, kteří nesouhlasí, mi jistě prominou, ale já to tak prostě vidím. Když sedíš v práci, která Tě nebaví,a monotónně klapeš do počítače celé dopoledne data, máš hafo času na přemýšlení, přebírání se ve své mozkovně a jednou Ti musí dojít, že takhle už ne. Musela bych zrekapitulovat svých posledních sedm let, abych se dostala k úplnému počátku, už tenkrát bych musela dělat spoustu věcí úplně jinak a postupně se tak propracovávat k cíli, který mohl nastat už dříve. Pak si vytyčovat další mety a nějakým způsobem si za nimi jít. Já jdu stále za tou jednou metou, i když se mi samozřejmě něco už povedlo. Dnes ráno mě napadlo, že mám třeba k tomu špatný přístup. A tím začala další rekapitulace posledních let, měsíců, dní... Sebe už těžko nějak markantně změním. Mám kupu dobrých vlastností a snad ještě větší kupu těch negativních. Ale já i nad většinou těch negativních přemýšlím jako nad pozitivními. Vždyť co negativního je na upřímnosti? Nechodím přes mrtvoly, nebývám často drsná a přesto to lidi neunesou. V neděli jsem se zamýšlela nad tvrzením, že jsem nedostatečně tolerantní. Protože mi to řekl člověk, mému srdci hodně blízký, dost mě to zdrblo. Hodně prosazuju svoje názory, ale kdesi v mém profesním psychologickém profilu jsem se dočetla, že to není proto, abych byla zajímavá, ale protože tomu zkrátka věřím. A to je asi právě to, já se nadchnu pro věc a snažím se pro to získat i okolí, ale ne vždy se to setkává s kladnou odezvou. Taky se hodně nechávám unášet emocemi a citově se těžko odpoutávám. Nějak mi ty rozchody nejdou. Vždy se hodně citově zaangažuju a pro tu chvíli, pro tu dobu vztahu, tomu hodně věřím, nepřipouštím si jakési finíto. Jenže vždycky přijde a já ty city a pocity neumím nechat někde a jít dál. Kdesi v hlavě jsem si vytvořila vlastní svět a v tom skutečném, reálném, si připadám jako schizofrenik. Utíkám od reality a to mi škodí. Ale v tom mém světě jsem přeci jen lepší člověk....