neděle 3. prosince 2017

první adventní neděle. včera badboy přivezl kavkazkou jedličku a rovnou jsme ji ozdobili a dali pod ni dárky. takhle rychlí my jsme. je to tu báječně vánoční, protože jedlička nesmírně krásně voní. ||  pátek jsem měla první regulérní nicnedělající den, kdy jsem nemusela k žádnému doktorovi, ani na stříhání s boříkem, zkrátka nikam. takže jsem si trošku pospala, trošku početla, užila si psího kámoše, stavila se vyzvednout poslední (snad už) dárky, a šla k rodičům na čaj. bylo to hrozně smutný, protože můj psí bořík vletěl do bytu, jak je jeho běžným zvykem, a letěl pozdravit dorotku. a nenašel ji. a šmajdal po bytě a hledal ji. hrozný. doma jsem se hodila do gala a šla do knihovny, kde mamka&sestra plus jejich tvůrčí crew instalovali vánoční prodejní výstavu. za prvé to bylo hrozně hezký, a za druhé měli skvělý catering (čti, co kdo připravil k jídlu), a mně se líbily avokádové jednohubky a hranolky zeleniny jako paprika, mrkvička, okurka, a k tomu sýr či šunka. takové to zdravé, co těhotenská diabetes dává. v šest jsem se přesunula do vedlejší kavárny, kde jsem měla sraz s dámskou částí jednoho rodinného gangu. a tak jsme si s markét&janičkou&jiřinkou užily fajn večer. skvělá káva a zázvorový čaj. mňam. a pak jsem se ještě vypravila po deváté večer zpět do knihovny, kde už byla nainstalovaná výstava, a už tam jen tak seděli a povídali. dorazil tam i můj taťka a tony. tak jsem se přidala. jen mě nenapadlo, že když po deváté večer volám mojí sis, že se lekne, že rodím. vlastně už mám zakázáno volat mnoha lidem, abych je nevylekala, když se ještě nic neděje. bárbí: prosím tě, vůbec mi nevolej, já bych si myslela, že už rodíš. volej fakt jen, když budeš rodit. jinak piš! || včera jel badboy se svojí mamkou pro nějaké větvičky a vyzvednout do mountfieldu stromek, a já se vydala do knihovny, kde tentokráte seděly mum&sis jakožto prodejkyně. musela jsem jí okouknout systém zapisování a evidování, poněvadž jsem se nabídla, že to tam odsedím v úterý dopoledne, kdy nemůže nikdo z jejich tvůrčího spolku. nakonec jsem tam strávila značnou část dopoledne a bylo to príma. zakončili jsme to s badboyem na hnusném obědě u vietnamců. jakože ok, je v pořádku, že zdražili, protože za deset let, co u nás takto "operují" ceny nechávali ležet stále ladem a byly nezvykle nízké. ale to jídlo bylo fakt kentus. během dvou měsíců jsem tam byla podruhé, a podruhé bylo děsné. stejně tak badboyovo. později odpoledne jsem vezla badboye a jeho švagra na jejich firemní akci, pak si doma dala vanu, knížku a usnula jsem. vzbudila mě až večer zpráva od sis, že si teda půjdeme sednout k dannymu. a tak jsem se k nim o půl deváté přidala. asi to byla jedna z mých posledních (ne-li poslední vůbec) vycházka za kavárenskou kultůrou a bylo to príma. doma jsem po půlnoci rychle usnula a badboy dorazil ani ne hodinku po mně. a dnes půjdeme na rozsvícení stromečku na náměstí.

je mi od rána tak všelijak. v břiše harakiri. je fakt, že když se předevčírem nedělo pár hodin nic, říkala jsem si, zda to není klid před bouří. do termínu už mi zbývají necelé dva týdny. v papírech velkým písmem nepřenášet. takže za dva týdny už budu mít chlapečka na světě. nakonec to hrozně celé uteklo. vlastně teď od září až doposud to kvačilo velmi rychle, mílovými kroky. a bylo to hrozně hezké těhotenství. předčilo to veškerá má očekávání. žádné nevolnosti se nikdy nekonaly. zhubla jsem. lymfedém se choval velmi příkladně. nemusela jsem si kupovat žádné těhotenské oblečení. a těhotenská cukrovka mi dala skvělý režim. první krize nastala až ve 26. týdnu, kdy mě chytla záda a na neurologii jsem dostala obstřik. to jo, to bylo hodně nepříjemný. pak jsem trpěla hodně na bolest třísel. ale musím zaklepat, že třeba poslední týdny je to fakt snesitelné a docela v klidu. záda už méně. ale asi to k tomu patří. a tělo se tak připravuje k porodu. nebolely mě kyčle, což je prý docela slušný hardcore. naučila jsem se spát i jinak než na břiše. byť na to se nesmírně těším, až zase začnu po porodu praktikovat. pálila mě v posledním trimestru hrozně žáha, poslední dva týdny to teď docela odeznělo. ale tohle jsou všechno fakt prkotiny. mohla jsem pracovat až do konce 37. týdne. nemusela jsem ležet, neřešila jsem žádné zásadní starosti. že mám už tři týdny poslíčky, no jo, patří to k tomu. ale moje tělo to prostě zvládlo. teď už jen ten porod. beru to tak, že je to ta překážka, která mi brání seznámit se se svým dítkem, a tak to prostě dám. kdyby to bylo to tak šílené, nepodstupují to některé ženy i vícekrát za život. takže jo, asi to bude slušnej hardcore, ale u mě převládá zvědavost nad strachem. zajímá mě, co je to ta nejintenzivnější bolest, kterou prý člověk může prožít. mně připadá, že celonoční žlučníková kolika bylo to nejdrastičtější, navíc to nemělo žádné pozitivní vyústění, takže porod bude prostě jen porod. nemám od toho žádná očekávání, žádné porodní plány, nechci žádnou alternativní šílenou dulu, budu poslouchat porodní asistentku a lékaře, chci tam být jen s badboyem. už nic nebude jako dřív, moje mini me tady bude s námi. a já se na to fakt těším. téra

Žádné komentáře :