myslela jsem si, jak napíšu o tom, jak slabá a lehce ovlivnitelná jsem, jde-li o malichernosti a materiální záležitosti. co si kupuju a co si objednávám. chtěla jsem také psát o príma dopoledni s lučkou, taťkou a pejskama na chalupě, následné kávě v kavárně s moc hezkým interiérem na okraji čska, obědě u rodičů a odpoledne s mými kluky. jenže...

... jenže jsem si stáhla film 24 Wochen. v češtině 24 týdnů. televizní komička astrid čeká s přítelem druhého potomka. v 21. týdnu se dozví, že to bude chlapeček. a že má downův syndrom. i přesto se pár rozhodne si dítě ponechat. při dalším vyšetření se zjistí, že má vadu srdce a čeká ho nelehká operace. v ten moment přepadají astrid pochybnosti. ten závěr je tak šíleně emotivní, až mi z toho bylo nevolno a hrozně moc jsem brečela. musela jsem si jít lučku k sobě přivinout. on otevřel očka, nádherně se na mě usmál a zase pokračoval ve spánku. miluju ho snad ještě víc, pokud to vůbec jde. vůbec nechápu, že jsem se někdy, byť jen na pár minut, mohla cítit zklamaná, že čekám chlapečka a ne holčičku. luka je můj anděl. můj učitel. moje všechno. je to nejvíc, co se mi kdy v životě povedlo. a nejvíc požehnaná se cítím za to, že je zdravý. že jsem v průběhu těhotenství nemusela žádné takové hrůzy řešit. a když na porodním sále lékaři rozhodli, že ho nakonec porodím císařským řezem, absolutně jsem nic nezpochybňovala, protože šlo jen a jen o něho. aby on byl v pořádku. rozhodně bych tenhle film nedoporučila žádné ženě, která je v očekávání nebo to v brzké době plánuje. já jsem úplně vyřízená. jdu se přitulit a spát. téra