no dobrý den. jsem už ani nevěděla, jaké mám přihlašovací jméno, potažmo mail. heslo jsem tipla. a dobře. google je chytrej a pomohl mi s přístupovým mailem. dobrý, no. asi se už nestanu pravidelným vypisovatelem, stačí mi instagram. ale jsem na chalupě, mám otevřený notebook, pracuju na jednom projektu, už jsem taková upracovaná, u toho sleduji tour de france, a tak jsem si říkala, co asi tak dělá můj blog. no co by dělal. leží ladem. rok a půl jsem nepsala, a tak je asi těžké sepsat, co se stalo či nestalo. mám o rok a půl starší chlapečky, než jsem měla. staršímu je pět a půl, mladšímu tři a půl skoro. mají za sebou společný rok ve školce, v jedné třídě.  teď už se jejich cesty rozdělí, každý bude v jiné třídě. dnes se mi v noci o tom dokonce zdálo. v půlce července takovéhle sny. no potěš. // za ten rok a půl jsem si splnila pár cestovatelských snů. bratislava. sarajevo. mostar. řím. taky jsem byla v drážďanech, lodži a zmeškala split, protože jsme všichni v chorvatsku chytli nějaký moribundus a na split jsme už museli zapomenout. teď odjíždíme pozítří do gdańsku, což je můj další sen už několik let. a k tomu gdynie a sopoty. a pak štětín. a na podzim možná riga. a před vánoci vídeň. naplánováno epesně. sarajevo byla naprostá láska. to město má tak boží atmosféru. musím. potřebuju tam znovu. // taky jsem si loni v únoru přivolala do života někoho z minulosti. byť v minulosti to byl jen takové problik. nejvíc soulmate ever. abych pak zjistila, že je to ten nejulhanější člověk ever a že ho za kámoše opravdu nechci. takže žádné pátrání už. // přečetla jsem toho hodně. od minulého zápisku asi stopadesát knih. neb loni přes sto knih a teď jich mám k šedesátce. takže vypisovat to tu je asi dost marný. // zvolili jsme si nového, důstojného a lidského prezidenta. taky jsem si zrasila koleno a v březnu byla na operaci. tenhle týden dochodila rehabilitace, ale stoprocentně cajk to ani po půl roce od úrazu není. nechala jsem si udělat dvě nová tetování, objevila dva nejlepší odstíny rtěnek na světě. víc malicherností už sem naskládat asi nesvedu. takže jdu zase zaklapnout notebook, dokoukat etapu tour, dát psům večeři, dát dítkům večeři, sobě večeři. a víc večeří už nebude. a zase třeba někdy něco napíšu. hele, letos v červnu tomu bylo osmnáct let, co jsem téřiny mozkové pochody začala psát. to je normální dospělý člověk už. proto ho už asi nechávám, ať si žije vlastním životem. až do skonání blogspotu. ale vobčas se tu ukážu zase. téra