jsem taková optimističtější s tím, jak se začínají pomalu uvolňovat ty restrikce spojené s nemocí covid-19. a doufám, pevně věřím, že na konci dubna oznámí, že dle testování již většina populace covid někdy prodělala a začneme zase normálně žít a fungovat. náš bořík měl byl zrovna na první den karantény objednaný ke své paní kadeřnici, to padlo. a teď konečně v úterý jde na to. hele, já vím, že většina lidí láteří, že kadeřnice pofrčej až od konce května a ty psí už teď. ale kdo má psa, který zarůstá, tak ví, že časem zaroste do podoby, kdy si nejste jistí, kde má hlavu a kde zadek. to se člověku stát nemůže. alespoň doufám. takže tak. já se fakt za těch pět týdnů neviděla s nikým, kromě mých rodičů. ani se ségrou. ty to zase šíleně doma hrotěj. s našima se občas vídají. já dnes musela sedět doma a čekat, až uběhne určitá doba, budu moci sednout s kluky do auta a jet na chalupu a minout se tam se sis a tonym. ok, můj badboy jezdí zahraničí každý týden. jenže o víkendech je doma, a v týdnu já se vídám s rodiči. to znamená, že pokud by si covid přivezl, budu už s největší pravděpodobností nakažená já, tím pádem i naši. a za nimi oni na chalupu jedou. a vzhledem k tomu, že minulý týden řešili, jak dlouho by se musela dekontaminovat chalupa sestřinýho přítele, kde chtěli strávit velikonoce, a předtím tam bylo jeho příbuzenstvo, přijde mi ujeté, že na naši chalupu přijedou, když já tam s kluky den předtím byla. ale budiž, no. co na to mám říct? // ve středu jel lučka s mým taťkou právě a chalupu, aby si pohrál na písku, to on rád. ve čtvrtek i v pátek jsme zavítali na chalupu. je to tam takový balzám pro moji duši, neb luka si  tam bezvadně hraje, mathias spí, a já na zápraží usrkávám kafíčko a čtu si. dorazila mi kniha z nakladatelství absynt, na kterou jsem si už víc než rok brousila zuby. jmenuje se všem sráčům navzdory a jde o reportážní literaturu, jakožto vše, co vychází v absyntu. jde o válku v jugoslávii. ráda se dívám na dokumenty  z války na balkánu, občas narazím i na nějaký film, loni třeba grbovnica a pak dva další. jenže je jich málo. sarajevo mám na svém travel listě, a kdybych loni nebyla těhotná a nebylo mi pořád nevolno, tak to byl náš cíl po chorvatském moři. tak jindy. uvidíme, jaká bude situace za rok, a jaký bude mathias cestovatel. zatím je to stejné jako s lukou. dám ho do vajíčka, do auta a v mžiku spí. a spí takhle hodiny. i luka takový byl, a rád cestuje v sedačce dodnes. to jsem ale hodila odbočku. když jsme u těch knih, minulý týden jsem přečetla apatykáře od lucie hlavinkové. od ní jsem před pár týdny přečetla skvělý román kdo šije u podolské? apatykář je úplně jiného rázu, odehrává se na počátku minulého století ve štramberku. tohle městečko  si matně pamatuji z návštěvy před devatenácti lety, tenkrát mi přišly dovolené a poznávání u toho vcelku pruda, teď bych tam tak moc chtěla. uvidíme, jaká bude situace v v létě a kam se podíváme. dělám si takový výletní seznam českých míst. něco s badboyem a klukama, něco s mojí kamarádkou míšou a klukama. ty knihy mě hrozně ovlivňují. a pak taky instagram, který je pro mě studnou inspirace. // tak. jdu si pustit seriál koruna a jde se pak spát. téra