takové malé postesknutí...

... chtěla bych být jiná, než jsem.... to napsala durduin u sebe na blogu. a já s tím v podstatě souhlasím. ačkoli bych vlastně tak jiná být nechtěla. možná to bude znít hrozně arogantně a domýšlivě, ale myslím si, že jsem osobnost, mám slušné charizma a umím si u lidí získat respekt. přesně vím, jak bych se zachovala v situaci jiných, ale když dojde na řešení mé situace, resp. mých vnitřních bojů, těžko se rozhoduju, potřebuju slyšet i názory odjinud. a to ne jeden. hrozně nerada lidem ubližuju a nerada nedodržím, co slíbím. a to je věc, ve které bych chtěla být jiná, než jsem. radši, než bych nechala na holičkách jitku, která počítá s tím, že společně seženeme podnájem v praze, tak do té prahy jdu, ačkoli se mi nechce, ty nejlepší a toho nejlepšího mám stočtyřicet kilometrů daleko. a tak se dnes stalo, že jsem přišla ráno do práce a ještě než vše vypuklo, jsem si stále dokola opakovala proč, proč, proč? co tu vlastně dělám? takhle to skutečně chci? odjakživa jsem o praze básnila, tak to všichni berou jako samozřejmost, že tu jsem. ale jak mi řekl zděnda, plány se mění. to, že něco chci v určitém věku, v určitém období, neznamená, že to chci tak i o pár týdnů/měsíců/roků později. v práci se mi líbilo. prý mám pro to dobrý hlas a tak. a dokonce mě to i bavilo. protože ač jsou někteří lidé na lince nerudní, spousta z nich je přívětivá a vše si vyslechne. takhle jsem vysvětlovala pánovi, o co jde, on mě nechal vykecat, a pak pravil, že ten tarif má, ale že je příjemné mě poslouchat. to zalichotí. a tak si začínám budovat nějaký svůj život ála jsem velká holka. musím tu teď být a tak. potřebovala bych, aby mě někdo pořádně praštil, já přepnula a byla skutečně schopná zhodnotit, co chci, co nechci, a jak zatím jít. v podstatě veškeré sny z let dávných vzaly za své. trošku nevím, co dál. takové malé postesknutí. téra