co obnáší být nezaměstnaná...

... co obnáší být nezaměstnaná pro MĚ?!? mnoho věcí. první věc, která plynula z mé nezaměstnanosti byl šok! šok z toho, že hledání práce nepůjde tak rychle. šok z toho, že nám na vejšce říkali, jak máme být rádi, že máme možnost studovat a hledání práce tak bude snadnější. šok z toho, že to není pravda. bála jsem se úřadu práce. už jsem na pracáku evidovaná kdysi byla, a pamatuju si, jak jsem i přes maturitu, zkušenosti ze zahraničí a tak, byla celá nešťastná z toho že tam se mnou jednají jako s onucí. tentokráte jsem cestu na pracák na začátku léta pojala jinak. oblékla jsem se tak, jako bych šla na pracovní pohovor, vzala s sebou desky s diplomem a veškeré dokumenty o certifikátech, státnicích a kvalifikacích. mám tak z úřadu práce naprosto jiné dojmy než při předchozí zkušenosti.

druhá věc, která je pro mě (vlastně pro každého nezaměstnaného) velkou peckou je nepřísun peněz. já, jakožto ještě nedávná studentka, bych to měla brát v klidu, protože jsem zvyklá vyjít s poměrně malou částkou. a tak mi to ze začátku vůbec nepřišlo. sic jsem si nekoupila zbla nic, ale nijak jsem nestrádala. to se změnilo až během dvou měsíců. najednou i mně, která jsem šetrná, došly zásoby a začalo se žít poměrně drsně. // takže chodím jako divoženka, moje vlasy neúprosně rostou, já je neúprosně žehlím, takže stále vše vypadá dobře. nijak nestrádám tím, že bych si zrovna teď nemohla kupovat spoustu super věcí. samozřejmě, že bych si jednou za čas udělala ráda radost, ale holt to teď nejde. až na boty, které bych akutně potřebovala, protože mi jich několik odešlo do věčných lovišť v nejméně vhodnou dobu, mám všechno. ale zase si můžu dělat v hlavě jakýsi pomyslný "wish-list", a po výplatě si udělat alespoň částečnou radost.

třetí věcí je čas. místo toho, abych ho smysluplně využívala. četla, vzdělávala se, rozvíjela se, nic takového nedělám. jde o to, že člověk po pár týdnech upadá to určité letargie. nic se mu nechce, začíná být apatický a doufá, že už brzy. přestává si věřit, připadá si k ničemu, a padají na něho deprese.

prvních pár týdnů volna bylo příjemných. protože jsem si pořád myslela, že díky množství životopisů, které jsem zaslala, to je jen otázka času. krátkého času. a že je léto, čas dovolených, tudíž je spousta personalistů někde u vody. čím víc však léto postupovalo k podzimu, tím větší depky na mě začaly padat. takže být doma je hrozně deptající a stresující. rodina ráno odchází do práce. a já přemýšlím, co udělat s celým dnem. a těším se, až zase přijde večer.

trávím hodiny u internetu a hledám práci.

velké minus je i to, že jakožto čerstvý absolvent a člověk, který v posledních třech letech studoval a nepracoval na plný úvazek, nemám nárok na podporu. a protože žiju u slušně vydělávajících rodičů, ani nárok na doplacení do životního minima. úplně mi není jasné, proč alespoň v takovémhle případě stát nepozmění maličko pravidla. rok odpracovaný jsem měla. ale před nástupem na vejšku, a to se už nevešlo do toho rozmezí, kdy ho musím mít odpracovaný. všechny práce na dohodu, které jsem během studia na vš dělala, mi potřebný rok taky nedaly. a tak můžu být státu vděčná, že za mě alespoň platí sp a zp.

na práci na zkrácený úvazek kývnu. mám domluvenou ještě schůzku v jazykovce na středu, tam se domluvíme na případných kurzech. no a zítra jsem pozvaná na pracovní pohovor na pozici, kterou jsem chtěla. // paradox. dnes se mi zdál sen, kde proběhla zmínka o této firmě. a dnes mi volali, zda bych se zítra mohla dostavit. těším se. čas nezaměstnanosti mi tak snad už definitivně končí. téra