Jaká budu umírat.

www.kosmas.cz

jaká budu umírat. christine brydenová. nechci a ani nemůžu psát žádnou recenzi, protože jsem teprve v počátku četby. nevybrala jsem si tuhle knihu cíleně, byla to náhoda. byla mezi čerstvě vrácenou literaturou, a tak jsem po ni sáhla. četla jsem už více literatury o lidech trpícími různými typy onemocnění. lidí, co se léčili. a někteří svůj boj i prohráli. nejvíc mám na paměti knihu jedné francouzské ženy, které byla diagnostikována rakovina, na léčbu již nereagovala, byla matkou samoživitelkou, měla čtyři děti a chtěla, aby po její smrti vyrůstali všechny čtyři pohromadě v rodině, kterou jim ještě před svojí smrtí vybere. byl to hlavně byrokratický boj, který však dopadl dobře. dobře pro děti. konec byl nevyhnutelný.

kniha jak budu umírat se týká alzheimerovy choroby. nemoci, která se dostává do různých naprosto pitomých vtípků, které lidi kolem vypouštějí z úst, smějí se jim a myslí si, bůhvíjaká to není legrace. překvapuje mě, kolik lidí něco o alzheimerovi vypustí z úst, aniž by vědělo, co tato nemoc obnáší, jaké jsou prognózy a jaký život (ne)vedou lidé, kteří jí jsou postiženi. nejdřív jen občasné zapomínání přechází do fáze zapomínání běžných věcí (řízení auta, vypnutí plynového sporáku, ...) až po momenty, kdy nemocný nepoznává ani své nejbližší. prý od diagnostikování této nemoci mají pacienti 4-6 let života. většinou zemřou, protože zapomenou i ten nejběžnější reflex. reflex polykání. a tak se udusí. // alzheimer byl cca před deseti lety diagnostikován mojí babičce. po smrti dědy propadla obrovskému smutku, přeci jen spolu byli cca šedesát let, navíc byli jen čerstvě přestěhováni z prahy sem k nám do města, kde si pořídili byt, asi to jí ani nepřidalo. tenkrát jsem o tom věděla jen to, že člověk s touto nemocí zapomíná. a tak člověk, kterého jsem znala jako velkého luštitele křížovek, čtenáře, někoho, kdo hodně háčkuje, zajímá se o dění kolem sebe, mizel před očima. časem pak byla babička už neschopna postarat se sama o sebe. už nestačily návštěvy mamky nebo taťky, a charity, která v poledne vozila obědy a kontrolovala, zda si babička vzala svoji obvyklou medicínu, babička byla v domově důchodců, kde po půl roce zemřela. poslední týdny to byla jen věchýtka bez života. // proto se těm pitomým vtipům nesměju. a je mi líto, že se někdo sníží k takovému primitivismu a žertuje o nemoci, o které nic neví, o nemoci, kdy člověk ztrácí vlastní identitu a jen lidskou schránkou, která kdysi byla plná života. 

huh. nebylo to zrovna nejlehčí navrátit se myšlenkami do doby cca osm až deset let zpátky. těžko to teď nějak odlehčovat třeba tím, že za chvíli odcházím na místní zámek na kurónské slavnosti. a že jsme byli ráno na houbách a byla to bída. a že tu mám zase oba dva své psí kamarády, o které se starám. téra