8.7.

8.7.// Novak Djokovic nakonec v dohrávce zvítězil. Celý zápas sedím, fandím, nervozitou mám nacpané ruce málem až v krku. A když servíruje v posledním gamu a Anderson vede 30:15, zmizí obraz a televize hlásí, že nemá signál. Co mi noha dovolí, doběhnu k sobě do pokoje na půdě, kde přeci jen mám telefonní signál a volám mum, jak to vypadá a ona je rozjásaná, že Djoko vyhrál. Zmeškala jsem ten pocit, kdy Djoko klekne na trávník, protože porazil robota a raduje se. Chjo. // Začala jsem číst Přízrak od Jo Nesba. Mám toho teď rozečteno více, tak postupně budu odbourávat kupu. Navíc si taťka přinesl z knihovny Román o Ivanu Blatném a některé hezké pasáže nám včera předčítal. Úplně jsem zatoužila si to přečíst. Protože nejde jen o fakta, ale i jakýsi příběh, ale člověk si tak nějak utříbí zase další souvislosti. // Jsem tu slušně odřízlá, auto mi odjelo na technickou a přijede asi až v pátek. Naštěstí v noci byla obrovská bouřka, konečně se počasí umoudřilo a je chladněji, tzn. že mi je lépe. Dnes se tak povaluji, otok na kotníku se konečně mírní a mě čeká jen čtecí a sledovací den. Včera ráno se tu nečekaně zjevila Markét, dorazila do práce, zjistila, že nemá naobjednané pacienty a tak cestou zpět zajela i se snídaní za mnou. Ať žijí přátelé. // nic hezkého kosmetického opět nesdělím, protože jsem se už týden nenamalovala. Jediné, co na sebe plácám, je krém a pleťová maska, a dnes mě čeká manikúra a pedikúra, abych si trošku zlepšila náladu. Tento způsob léta zdá se mi totiž poněkud nešťastným. Každý rok se od jara těším. Jak budu mít volněji, pohodu, veget, žádné stresy. Ale deset měsíců v roce jsem naprogramovaná na spoustu hodin práce, málo volného času, návrat domů až večer, vstávání v nekřesťanských hodinách a neustálý kontakt s lidmi. A to mi chybí. Je skvělé, že mám fajn přátele, kteří mě i v době marodění nenechávají na pospas samotě a navštěvují mě, ale ta nemožnost být samostatná, pracující a chodící, je teď dost hrozná. Asi nejtěžším kalibrem je pro mě učit se žít po letech sama. Byť zase takovou změnu nepociťuju. Ty své vnitřní pocity, často samotu a nenaplněná přání a cíle, jsem si v hlavě přebírala i dříve. Ale teď je to takové živé. Vím, že se z práce nevrátí za mnou. Tedy kdybych chtěla, vrátil by se. Ale já zatím chci fungovat takto. Byť se ne vždy cítím komfortně. Dnes je třeba den, kdy potkám jen dva psy. Proto přemílám, zda skutečně musí být mým vrcholem dne čtení a sledování všeho, co jsem už viděla stokrát. Pamatuji si, jak jsem kdysi trávila léto na anglickém venkově, kde jsem se hlavně o víkendech, kdy jsem zrovna nejela do Londýna, cítila dost opuštěná. A radovala jsem se z věcí jako převázání tkaniček u tenisek, nalakování si nehtů, vytvoření seznamu toho, co chci na podzim stihnout/vidět/koupit. A všechno mě to tak nějak naplňovalo. Proto jsem si říkala, že prolustruju knihovnu u našich v ložnici i dole ve světnici, kde je právě pár publikací o Praze a udělám smysluplný harmonogram našich pražských cest s Liškou. Že si vytvořím cestovní plán na několik podzimních cest, které chci uskutečnit. Že si sepíšu knihy, které chci přečíst, filmy, které chci vidět. Že si napíšu věci, které chci zažít. A sny které, si chci splnit. /// update o pár hodin později: viděla jsem dokonalou tenisovou parádu mezi švýcarem wawrinkou, kterému s dovolením neříkám stan, ale wavroch a francouzem gasquettem. Byla to neskutečná podívaná s radostným koncem pro francouze, kterému jsem neskutečně přála. Teď mě maličko rozladil fakt, že v semifinále nastoupí proti djokovi. A dvojice federer-murrey, kteří jsou mi oba docela jedno, si budou hrát jen tak proti sobě. No jedno. Murrayho fakt nemám ráda. Nemám ráda ty jeho boty ála jdu na tůru do hor a nemám ráda jeho celého, takže samozřejmě budu v tomto zápase obrovskou fanynkou rodžra, jak jinak. Ale v druhém duelu budu nerozhodná. Djoko je má hvězda, ale vyhraje-li francouz, nebudu úplně nešťastná a zklamaná.  Připadá mi to dost souběžné s životem. Haha. Téra