bydlím. tedy jsem.

zatím mi to všechno připadá tak neuvěřitelně snadné. přijdu, užiju si parádní hodinu, následuje další a další, a najednou je konec dne. dnes mi na dětský kurz přibyla krásná malá princezna a vůbec ta hodina byla príma. doma pak vana se šumivkou, malá véča a jede se dál. tzn. postel a zítra nanovo. já to takhle fakt potřebovala! ono to léto a kupa volna pro mě přišlo v nejnevhodnější čas, kdy jsem potřebovala zabavit mysl a ne se babrat ve svých pocitech a myšlenkách. a teď, když se cítím dobře, a nepotřebuji hlavu zase tak zaměstnávat, skočím do pracovního procesu. přesto nelituju. ničeho. // včera jsem si vyrovnala všechny ty moje nejvíc milé hrnečky a škatulky do poliček, na parapet postavila opět tu plechovku, co vypadá jako rádio, které vypadlo někde z padesátek, úplně je mi tam hezky. ještě vybrat látku a poprosit mamuš o ušití závěsů, abych tam mohla sedět i večer a neměla pocit, že mě tam někdo sleduje ze dvora. to je takový ten paranoidní pocit, kdy za naším domem je dvůr, za dvorem velká zahrada, která patří kostelu a všude tma jako v pytli. a já ve vyvýšeném přízemí. a úplně jsem si říkala, jak by se ta místnost ještě zútulnila buď nějakým měkkým křesílkem nebo jen malým běhounem. už teď je mi tam krásně! těším se, že i chodba dostane nový bílý háv. výklenek, který je v části chodby se stane přístřeškem pro takové ty věci, co člověk nechce mít na očích a přesto je doma mít musí. a v hornbachu mám vybranou plechovou ceduli exit. aktuálně je mým must-have a přáním nějaká krásná retro rychlovarná konvice a toustovač. i v tomhle je můj styl takový konstantní. nepropadám žádným trendům v bydlení a žiju si po svém. téra