neděle 29. října 2017

tenhle víkend se mi zdá velm ideální. byla jsem. uvědmila jsem si. potěšila jsem se. || v pátek jsem byla na výborném cappucinu s markét. občas mám pocit, že se mi vzdaluje. je to takové často dost prázdné kafrání. mám ji moc ráda, a proto mě to samotnou mrzí. mě nějak už cca rok nenaplňují stále to stejné sdílení toho, co si kde koupila, a že jí scházejí peníze na podstatné věci. neustálé ukazování fotek a blbin. nedokážu pak dokončit jedinou myšlenku a cítím se taková prázdná. oproti tomu bylo něco úplně jiného, když jsem se v podvečer sešla s liškou, strávila s ní skvělé tři hodiny, a bylo to takové ze života. || doma mě čekalo psí duo. badboy byl skládat kdesi v ostravě, takže psí smečka ovládla jeho část postele, a mně se dobře spalo. ve dvě v noci dorazil domů, dorotka se odlifrovala do obýváku na gauč, bořík zůstal spát v nohou. a ráno v tom nevlídném počasí jsem vyrazili s badboyem do polska. koupit svíčky na hroby. nakoukli jsme i do supermarketu, překvapilo mě množství dada plenek a ty skutečně nízké ceny. ale biedronka v kudowě je poměrně maličká, vlivem zavřených obchodů u nás v republice tam byla kupa čechů, takže jsem to v té úzké uličce moc nezkoumala. v půlce listopadu jedeme s mamkou na vánoční nákupy do klodzka, tak to dořeším tam. po obědě tři hřbitovy. káva u badboyovy sis, a cesta domů. večer pak posezení u dannyho. šla jsem spát na můj vkus opravu dlouho. o půlnoci. a ani jedna hodina navíc mě nevhodila do úplné pohody. spala jsem dlouho. dočetla úžasnou knihu slepá mapa od aleny mornštajnové. četla jsem ji dlouho. skoro týden. nějak hůř teď čtu. ale byla vážně výborná. asi jsem si ji i o to víc užila. vždy jsem se těšila, až zase pár stránek přečtu. dnes jsem jich přečetla přes dvěstě, čímž jsem došla do finále. osudy tří žen jedné rodiny. mapování několika historických etap. chtěla bych si přečíst i další knížku paní mornštajnové hana. dnes začnu s radkou denemarkovou, jejíž další knihu jsem si přinesla z knihovny. || ráno jsem si pustila yt. sleduji pravidelně pouze tři jůtjůberky. a ta jedna mě baví barvou vlasů a takovou chutí a radostí ze života. často mám při jejich videích pocit, že bych klidně mohla vystoupit ze své komfortní zóny černé barvy a minimalismu. že minimalismus nemusí být jen o naprosté strohosti, které já se hodně držím. já svůj černý strohý minimalistický styl rozbíjím pouze botami, a občas nějakým výraznějším doplňkem. a tahle bárb před pár dny sdílela na instagramu fotku šatů od dorothy perkins, jednoduchých, minimalistických, černých, ale s bílým krajkovým límečkem. takové až staropanenské, dalo by se říci. mám jeden korálkový límeček, který nosím právě k černému tričku s dlouhým rukávem, které nemá žádný výstřih, či k černému svetru bez výstřihu. nejeden člověk mi řekl, že působím jako božena němcová, což mě neuráží. a tak jsem dnes zapátrala na internetu, a objednala si bílý háčkovaný límeček. v jejím podání mě uchvátily i náušnice s plameňáky a další různé etno náramky či náhrdelníky, ale když jsem rozklikala odkazy, měla jsem pocit, že takhle na obrázku se to ke mně vůbec nehodí. ale čím jsem se dnes potěšila ze stránky čas na boty, kterou mimojiné znám také právě díky téhle slečně, jsem si objednala zimní boty. takové ty béžové/camel vyšší zimní farmářky. měli navíc do dneška slevu 20% na veškerou obuv, která nebyla zlevněná. a tak z původních šesti stovek nakonec vyšly na necelou pětistovku. je to takové malé vystoupení z mé komfortní zóny, protože ty boty jsou takové "humpolácké" (říká ta, co nosí každý rok válenky, haha), ale už loni jsem o nich přemýšlela, a nakonec jsem se rozhodla teď, že jo! || jdu fakturovat říjen, popřemýšlet o halloweenské náplní zítřejších dětských kurzů, a vypravit se do kina. btw po takovém nihilismu předchozích dní, kdy mě děsila kupa volného času a neschopnost ho nějak vyplnit, jsem se rozhodla, že to nechám tak nějak plynout a uvidím. popadla mě panika, že možná nepřečtu celých osmdesát knih do porodu. no a co? kdo říkal, že musím? to je jen takový můj osobní tlak na samu samotinkou. když upeču jen jeden či dva druhy cukroví nestane se také nic. a když kvůli porodu zmeškám knížecí vánoce a advent v ratibořicích, tak ho zmeškám. zase se svět nezhroutí. to jsou jen nějaké mé tradice, vnitřní napětí a neschopnost být flexibilnější v myšlení. když jsem si to dnes takhle zcela racionálně v hlavě přenastavila, úplně se mi ulevilo. téra

1 komentář :

p. řekl(a)...

Hanu si urcite precti, je to krasna, i kdyz smutna kniha :)

a jinak hlavne se nestresovat, neplanovat, nechat volne plynout a radovat se, kdyz neco vyjde!