tak jsme se dnes definitivně přistěhovali domů z chalupy. je mi z toho smutno. vadí mi tady ten veškerý hluk a nemožnost zaparkovat před domem, protože úředníci si nechtějí platit parkovné, a tak nám to rvou před dům. žádné omezení tu není, tak můžou. vím, že je to jen o pár dnech zvyku a zase zapluju do městského života. luka je celý den doma boží, objevuje svoje staré hračky, neustále si sám hraje, prohlíží knihy, vůbec o něm nevím a můžu v klidu vybalovat, uklízet a obepisovat své studenty o tom, že začíná nový školní rok. lol. tenhle školní rok bude zase takový půlený, neb mám v únoru termín porodu. náš luka bude big brother. těžko tomu věřit. vždyť sám je ještě takové miminko. lítá tu s plínou, na uklidnění si cpe do pusy dudlík, nemluví, ovšem skvěle rozumí. dělá všechno, co my. čistí štětkou záchod, stele postel, miluje čištění zubů, odnáší po sobě nádobí do dřezu, vyhazuje odpadky do koše, bez remcání všechno sní, má teď tendence se vším pomáhat, v supermarketech chce mermomocí tlačit košík. dnes jsem tomu nebyla úplně nakloněna, vztekle sebou praštil na zem a řval. // téměř absence internetu znamenala, že jsem opět docela dost četla, takže to tu teď zavalím kupou literatury, ať kdyžtak víte. muhaha. po přečtení za oponou války od jakuba santó, což je mimochodem hodně dobrá kniha, jsem po několika měsících sáhla po sevrerské detektivce. od mari jungsstedtové jsem už kdysi něco četla, a tak jsem si teď z knihovny přinesla knihu neviditelný. brzy sice obsah zapomenu, protože topová stropová nebyla, ale líbila se mi. dokonce jsem se i trošku pobála. ten závěr byl vlastně super. protože nečekaný. představte si, že mě jako dítě minula kniha anna ze zeleného domu. jako dítě jsem četla ještě víc než teď a minula mě. tak teď už ne. ještě několik dní mi doznívala v hlavě. krásná. následovala trošku regionální literatura v podání olgy landové, autorky z police nad metují. kniha povídek ať hodí kamenem. čekala jsem něco trošku jiného, ale to, co jsem přečetla, mě teda chytlo dosti. co zbylo v paměti od dagmar steinové jsem objevila u taťky v knihovně. nejdříve jsem si myslela, že jde o memoáry, ale to sama autorka striktně odmítla. prostě takové vzpomínky. za mě výborná věc od slovenského autora borise filana klimtův polibek. nečekala jsem od toho lautr nic, byla jsem spíše až skeptická. úplně zbytečně. ta kniha se četla sama. a bylo zajímavé sledovat, jak vnímali rok 68 mladí na slovensku. následoval d-o-k-o-n-a-l-ý skandinávský, konkrétněji dánský, thriler kaštánek. jedna z nejlepších severských detektivek, jaké jsem kdy četla. a z těch já si už na zadek nesedám. no tak jsem si sedla, no. po kaštánkovi přišli němci. kniha jakuby katalpy, kterou jsem si koupila v luxoru po prvotrimestrálním screeningu jako odměnu, ještě společně s obědem v mcdonaldu a frappucinem ve starbucksu. od katalpy jsem četla už doupě kdysi. líbilo se mi to. ale honestly? to byl slabý odvar proti této knize. katalpa se po tomhle mém čtenářském zážitku vyhoupla na vrchol současné české tvorby k mornštajnové, hanišové a hájíčkovi. pak jsem si dala dvouvečerní jednohubku v podání knihy virtuos nizozemské autorky margriet de moorové. hrozná kravina. 17. století, Neapol, kastrát, jehož jméno si už ani nepamatuji a vdaná panička. jejímu manželovi ten poměr nevadil, sám slintala nad mladými zajíčky. a teď čtu dědinu petry dvořákové, a bude moje další oblíbená Česká autorka. // zítra jdu do knihovny na výprodej knih, vrátit ty přečtené, vyzvednout ty rezervované. a odpoledne grilování u kamarádů. téra