jsem si po ránu zase zvedla tepovku. když někdo něco na fb sdílí, tak musí počítat s případnou reakcí, komentářem, ne? mám hrozně fajn kamarádku, je mnohem mladší než já, takže některé její názory beru dosti s rezervou. navzdory tomu, že v pětadvaceti je člověk už hotová osobnost, ne? vlastně se přátelíme proto, že se máme rády. ale názorově spolu absolutně nesouzníme. pamatuju si, jak mi doporučovala knihu od ivy karlíkové a ze mě vyletělo to myslíš od té ženské, co je součástí toho přiblblého hnutí spd? a já jsem ji tím naštvala. takže volební preference jsou jasné. volí je proto, že bojují s migrací. bože můj. když jsem se ji snažila odkázat na rozhovor martina veselovského s ivanem davidem, kde v podstatě europoslanec přizná, že jejich programové body jsou nezrealizovatelné a že vlastně dělají ze svých voličů blbečky. resp počítají s tím, že je nevolí nejvostřejší tužky v penále, a tak si můžou do programu dát co chtějí a počítají s tím, že to jejich voliči zkoumat nebudou. hlavně je hlasitě volat stop migrantům. no přerušila jsem to souvětí. prostě jsem tím odkazem neuspěla. vždycky něco na fb nasdílí a asi čeká jen lajky. podle osazenstva mezi jejími friends si nedělám iluzi. dne mi přišlo, že splácala jablka a hrušky, tak jsem se to snažila uvést na pravou míru. zbytečně. když něco napsala, pak to smazala, takže moje reakce vypadala trošku zvláštně. citovala z wikipedie, a ve finále napsala, že se o tom bavit nebudeme. a že většina jejích přátel s ní sdílí tyhle názory. ano, proto v patnácti lidech v sobotu udělali mejdan v zavřené hospodě, protože covid je chřipečka a nějaké restrikce nasrat. ti, co umřou, by přeci umřeli časem taky. na ublinknutí. prostě mě dnešek tak nějak nakopl k tomu přemýšlet, co mi tohle dává. toxické lidi jsem vymýtila. tohle přátelství je pro mě jako když sleduju beverly hills. vzdychání nad kluky, posílání je někam, vyčkávání. do toho nespokojenost s vlastním životem a kalby středem vesmíru a největší záliba. já mám vesměs kolem sebe asi/snad jiné lidi. s jinými hodnotami. člověk je v tomhle věku fakt tak poblázněný? mi přijde, že jsem v pětadvaceti tak nějak věděla, že nechci v životě ustrnout. měla jsem za sebou dva anglické aupair pobyty, práci v irsku, rok do ukončení vejšky, a měla jsem chuť stále něco vědět a dozvídat se. asi jsem stará a těm mid-twenties už nějak nerozumím nebo je to normoš se jen tak poflakovat životem, číst jen titulky článků, tomu věřit a nic nechtít dokázat? no nic, jsem si z toho objednala u nás v knihkupectví čtyři knihy. tři pro mě, jednu pro kluky. A asi si objednám rtěnku od toma forda. téra